Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Zákonnost judikatury

Právní rádce 8/2009

Společenské postavení soudů jako státních orgánů určených především k projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů je stále více vystaveno rostoucí konkurenci ze strany nestátních rozhodců, kteří po nutných legislativních změnách mohou do budoucna postupně přebírat podstatnou agendu soudů, pokud soudní řízení budou i nadále neúměrně dlouhá a soudní rozhodnutí právně nepředvídatelná včetně přisvojování si zákonodárných pravomocí soudy ustálenou judikaturou v rozporu se zákonem.
Právně nepřípustná a v rozporu se zákonem je například ustálená judikatura, která v režimu zákona č. 87/1991 Sb. jako další – mimozákonný – důvod pro nevydání pozemku „uzákoňuje“ tzv. funkční celek.
Stanoví-li § 8 zákona č. 87/1991 Sb. taxativně zákonné důvody pro nevydání pozemku, nemůže ustálená judikatura založit další – mimozákonný ‒ důvod pro jeho nevydání z důvodu funkčního celku s citací judikatury vztahující se k jinému restitučnímu zákonu s úplně jiným zněním příslušného ustanovení, který naopak funkční celek jako zákonnou překážku vydání výslovně stanoví, např. nevydání sportoviště v režimu zákona č. 229/1991 Sb. (nepřípustné míšení judikatury).
Naopak aktuální judikatura nepřípustně zastává zcela rozdílný výklad téhož institutu téhož znění například: „…stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter“ ve dvou restitučních zákonných ustanoveních (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ‒ porušení stavebních předpisů je nerozhodné; § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ‒ rozhodující je jen stavební povolení).
Nezákonná
je rovněž praxe Nejvyššího soudu ČR, která bez vydání nového sjednocujícího stanoviska nerespektuje vlastní právní výklad ke sjednocení judikatury, například § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o zastavěnosti vydávaného pozemku hlavní stavbou, ke které mají ostatní stavby funkci doplňkovou, jednoznačně vyjádřeném v jeho stanovisku č. 34/1993 Sb. rozh., ačkoli správnost tohoto výkladu potvrzuje zákonný zákaz povinné osoby nakládání s vydávanou věcí i s jejím příslušenstvím (tj. doplňkovými stavbami) atd.
Nelze rovněž tolerovat ustálený výklad občanského soudního řádu, že je soud I. stupně sice vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, ale soud II. stupně v odvolacím řízení proti rozsudku soudu I. stupně, který plně respektoval zavazující právní názor odvolacího soudu, již tímto svým právním názorem sám vázán není, protože to občanský soudní řád výslovně nestanoví. Odvolací soud není zásadně vázán svým zavazujícím právním názorem obsaženým v jeho zrušujícím usnesení jen tehdy, pokud je sám povinen respektovat pozdější ustálenou judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu ČR o téže právní otázce.
Naopak je více než žádoucí ponechat soudům pravomoci při stanovení konkrétní výše výživného uvážením soudce dle konkrétních a zákonem nepředvídatelných okolností případu s tím, že navrhovaná legislativní úprava paušalizace minimálního výživného ve většině případů spíše povede ke stanovení nižšího výživného než doposud.
Nejvyšší soud ČR ani Ústavní soud ČR v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána, svou ustálenou judikaturou s prvky její závaznosti pro nižší soudy nemohou nahrazovat vyhrazenou zákonodárnou pravomoc konstituováním nových „všeobecných norem“.