Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Soudní ochrana vlastnictví a tzv. neoprávněné osoby

Právní zpravodaj 1/2007

V judikatuře i právní teorii je aktuální otázka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického a dědického práva tzv. neoprávněných osob, mezi které patří zejména fyzické osoby, které v rozhodné době pro uplatnění restitučních nároků na základě zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. neměly čs. státní občanství. Rozsudky zamítající žaloby oprávněných i neoprávněných osob o určení vlastnictví jen z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu nevyvolávají do budoucna účinky věci rozsouzené.

Právní řád demokratického právního státu včetně ustáleného výkladu nejvyššího i ústavního soudu musí poskytovat srovnatelnou soudní ochranu všem osobám bez rozdílu jejich státního občanství věcným projednáním žalob prokazujících existenci jejich pravého vlastnického či dědického práva, které nadále existuje např. z důvodu spáchání trestného činu krádeže, podvodu či zneužití pravomoci veřejného činitele, převzetí věci bez právního důvodu včetně absolutně neplatné smlouvy o převodu vlastnictví věci či nicotného správního rozhodnutí; vyloučily-li zákony č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. tzv. neoprávněné osoby, tj. především fyzické osoby bez čs.státního občanství, výslovně z ochrany jejich pravého vlastnického práva formou vydání věci převzaté bez právního důvodu v rámci restitucí, musí jim být zachována aspoň základní soudní ochrana jejich prokazovaného pravého existujícího vlastnického práva na základě obecné právní úpravy, tj. občanského zákoníku.

Restituce a občanství

Rozpornost restituční judikatury Nejvyššího soudu ČR – mimo zákonný rámec předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu ČR pro odchylný právní názor ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, – i právními větami vykonatelných nálezů Ústavního soudu ČR nejnověji dokumentuje níže uvedený rozsudek.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 2166/2006: „Zákon č. 87/1991 Sb., vychází z konstrukce, podle které je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství (§ 3 odst. 1 uvedeného zákona). V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry dovozené v Nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 4. června 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, podle kterých cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž – a to pouze v tomto směru – jen křivdy nejzávažnější (srov. Nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 1994, sp. zn. Pl ÚS 3/94). Nesplňuje-li tedy osoba, jejíž vlastnické právo jí bylo odňato či jakkoliv omezeno způsobem předpokládaným § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., požadavky kladoucí na tzv. oprávněnou osobu určené § 3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních předpisů; přijetí opačného závěru by ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku.“

Z čl. II bod 3 písm. a) zákona č. 88/1990 Sb. vyplývá, že osoby, které byly propuštěny ze státního svazku v době od 1. 10. 1949 do 31. 12. 1989 mají zákonný nárok na udělení čs.státního občanství s účinky ex nunc (srov. „bude uděleno“), neboť zákonná domněnka o zachování čs. státního občanství s účinky ex tunc platí jen pro případy odnětí státního občanství dle ustanovení § 7 zákona č. 194/1949 Sb., ve znění zákona č. 72/1958 Sb., a ustanovení § 14a zákona č. 39/1969 Sb., ve znění zákonného opatření č. 124/1969 Sb.; z průběhu restitučního řízení, kdy zákon sice výslovně stanovil povinným osobám zákonnou lhůtu 30 resp. 60 dnů k vydání věci, avšak v praxi se jednalo o měsíce, léta až desetiletí, je poněkud spekulativní, že by znovuobnovení státního občanství dotčené osoby stihly v prekluzívních a poměrně krátkých zákonných lhůtách.
Podle čl. II bod 3 písm. b) zákona č. 88/1990 Sb. (účinnost od 29. 3. 1990), kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nelze osobám, které byly propuštěny ze státního svazku v době od 1. 10. 1949 do 31. 12. 1989 čs. státní občanství udělit, pokud by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky, které Československá socialistická republika převzala.
Osoby, kterým státní občanství nebylo možné dle čl. II bod 3 písm. b) zákona č. 88/1990 Sb. v prekluzívní lhůtě od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1993 udělit, protože to bylo v rozporu s mezinárodními závazky, které ČSSR převzala (např. Úmluva o naturalizaci ze dne 16. 7. 1928, uveřejněná pod č. 169/1929 Sb., schválena zákonem č. 60/1930 Sb.; Úmluva pro Českou republiku zrušena s účinností uveřejnění vzájemných nót mezi ČR a USA pod č. 229/1997 Sb.), musely pro nabytí čs.státního občanství splnit všeobecné hmotně právní podmínky ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to:

Soudní ochranu existujícího vlastnictví tzv. neoprávněných osob k věci převzaté kýmkoli v minulosti trestným činem nebo bez právního důvodu včetně absolutně neplatných smluv o převodu vlastnictví a nicotných správních aktů nelze spravedlivě podmiňovat znovu nabytím občanství státu, ve kterém se předmětná věc nachází, a to ještě v zákonem stanovené minimální lhůtě – např. lhůtě 6 měsíců dle ustanovení § 5 odst. 1 č. 87/1991 Sb.
Při uznání restituční povahy zákona týkajícího se církevního majetku1) narušuje princip rovnosti práv, když nejcennější a nejvýznamnější nemovitosti České republiky – Svatovítská katedrála – je prostřednictvím vlastnické žaloby na určení vlastnického práva určena za vlastnictví církve dle ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ mimo vlastní restituční předpisy a tzv. neoprávněným osobám včetně těch, které byly s účinky ex tunc rehabilitovány dle zákona č. 119/1990 Sb., je naléhavý právní zájem na určení vlastnictví věcí převzatých čs.státem v rozhodné době bez právního důvodu popírán.
– zejména pro závažné osobní a sociální dopady bez adekvátní kompenzace (vzdání se občanství a vystavení až 15 let trvajícím soudním řízení s neustále se měnící konstantní judikaturou a ztrátou sociálních výhod občanství nabytého v době postavení politického uprchlíka)

Naléhavý právní zájem tzv. neoprávněných osob na ochranu existujícího vlastnického práva
Tzv. neoprávněná osoba má naléhavý právní zájem na určení existujícího vlastnického a dědického práva a na spravedlivé soudní řízení s řádným provedením a zhodnocením důkazů o existenci či neexistenci jejího pravého vlastnictví proti osobě, jejíž zapsané vlastnické právo v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, a to bez ohledu na to, že tato osoba v rozhodné době neměla čs.státní občanství2).
Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 vyhlášeného pod č.
477/2005 Sb.:
„I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“

Podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001:
„Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva.“

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 – vydaným v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek3) i zavazujícími právními větami vykonatelných nálezů Ústavního soudu ČR – nelze spravedlivě a úspěšně argumentovat v řízení na ochranu pravého vlastnického či dědického práva tzv. neoprávněných osob, neboť toto rozhodnutí jednoznačně a výslovně vyjadřuje jen právní názor o vyloučení úspěšnosti vlastnické žaloby na ochranu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ při existenci práva tzv. oprávněných osob na restituci na základě zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.
Antagonistickou změnou ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu o vztahu restituční a vlastnické žaloby soudy v rozporu s deklarovaným principem právní jistoty samy dodatečně zpochybňují svoje dříve vyhlášené pravomocné rozsudky soudů o určení vlastnictví určitých osob vydaných na základě ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ v případech, kdy věci čs. stát převzal do 31. 12. 1989 bez právního důvodu včetně absolutně neplatných smluv o převodu vlastnictví a nicotných správních rozhodnutí.
Rovněž tak nastala kuriózní situace, kdy zamítající pravomocná restituční rozhodnutí soudů včetně potvrzujících rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu ČR při zjištění absolutní neplatnosti či nicotnosti nabývacích titulů čs.státem výslovně odkázaly tzv. oprávněné osoby i osoby bez čs. státního občanství na podání samostatné vlastnické žaloby a nyní – po uplynutí nepřiměřené délky těchto soudních řízení – je zase naopak jako „ryze restituční“ zamítají4).
Žaloba na ochranu existujícího dědického a vlastnického práva osoby, která nebyla tzv. oprávněnou osobou a nemohla tudíž úspěšně uplatnit zvláštní restituční nárok na základě zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., v případě prokazovaného existujícího pravého vlastnického práva z důvodu odcizení věci trestným činem krádeže, podvodu, zneužití pravomoci veřejného činitele, převzetím věci bez právního důvodu včetně absolutně neplatné smlouvy o převodu vlastnictví či nicotného správního aktu, je v souladu se zákony i mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána.
Obcházením zákona není uplatnění práva tzv. neoprávněné osoby na soudní ochranu jejího existujícího vlastnického či dědického práva, která byla výslovně vyloučena z uplatnění svých nároků zvláštními restitučními zákony, neboť obcházet kogentní ustanovení zákona může jen ta osoba, na kterou se určité ustanovení vztahuje; naopak u tzv. oprávněné osoby je právní názor o obcházení zákona zásadně správný.
Legitimní očekávání v souladu s vnitrostátní ustálenou judikaturou má osoba, která se z důvodu neoprávněného zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch jiné osoby na základě vlastnické žaloby v soudním řízení domáhá ochrany svého prokazovaného pravého a existujícího vlastnického či dědického práva včetně předložení jednotlivých důkazů o této skutečnosti, s výjimkou tzv. oprávněných osob, kterým zákonodárce umožnil ochranu vlastnictví ve zvláštním restitučním řízení; v případě sporu o neoprávněnosti zápisu v katastru nemovitostí je prokazatelná existence či zánik vlastnictví až na základě pravomocného rozsudku soudu vydaného na základě řádně provedeného dokazování.

Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 349/03: „Ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem.
Katastr nemovitostí ČR není založen na takových zásadách, které by umožňovaly jednat s plnou důvěrou v jeho obsah a není tak naplněna jedna z jeho základních funkcí, jež od něj občané právem očekávají. Informace ze zápisu v katastru nemovitostí může ve společenských a právních vztazích splnit očekávaný význam jedině tehdy, je-li nadána pravdivostí. Neobsahuje-li katastr nemovitostí údaje, jež by bylo lze takto označit, jsou právní subjekty při jednání s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny neodůvodněnému riziku, což považuje Ústavní soud za závažný problém.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 615/2002: „Pro zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí (§ 16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) platí stejně jako pro veřejné listiny, že prokazují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, a že však je možné dokazovat, že jejich obsah neodpovídá skutečnosti.“

V případě prokázaného zániku vlastnického práva nelze po zhodnocení jednotlivých důkazů soudem v rámci provedení řádného dokazování o existenci či neexistenci vlastnictví meritorně vyhovět žalobě jakékoli osoby na ochranu jí tvrzeného dědického a vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ, které nebylo v soudním řízení prokázáno, resp. vyloučeno.

Zánik vlastnictví zákonem

Právní názor o globálním zániku existujícího vlastnického práva tzv. neoprávněných osob účinností restitučních zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., resp. „předpokladem zániku“, je právně neudržitelný a v rozporu s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR (sp. zn. III. ÚS 307/99, I ÚS 84/05).

Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02: „Nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu.“
Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 307/99: „Základní aspekt právního posouzení, dle něhož ústavní předpis sám o sobě (čl. 8 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) vede k zániku (potlačení) vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před rokem 1989.
Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 84/05: „Právní názor, že ústavní předpis sám o sobě vede k zániku (potlačení) vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před rokem 1989. Ústavní předpis sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuelních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní) podklad pro následné rozhodnutí (ať již soudní, správní či jiné), jímž by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy mohly být změněny (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2000, sp. zn. III. ÚS 307/99).
Ústavní předpis sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuelních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní) podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy k následně zavodněným pozemkům jako individuálním správním aktem mohly být změněny.“

Je-li zcela neudržitelné, aby ústavní zákon sám o sobě přivodil zánik vlastnického práva, tím spíše tyto právní následky nemůže přivodit běžný zákon včetně zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. „předpokládající“ zánik vlastnictví.
Umožňuje-li právní řád demokratického právního státu uplatnit vlastnické právo k věci odcizené trestným činem krádeže, podvodu, zneužití pravomoci veřejného činitele či převzaté bez právního důvodu včetně absolutně neplatných smluv či nicotných správních aktů vedle obecné úpravy – občanského zákoníku – ještě na základě další, zvláštní a zvýhodněné právní úpravy (restituční předpisy), jen pro svoje státní občany, nemůže se jednat o diskriminaci osob s cizím státním občanstvím, kterým však musí být zajištěna základní soudní ochrana vlastnictví dle obecných právních předpisů, zejména občanského zákoníku.
Neposkytnutí řádné soudní ochrany věcným projednáním žaloby domáhající se ochrany existujícího vlastnického či dědického práva na základě určitých důkazů o odcizení věci trestným činem krádeže, podvodu, zneužití pravomoci veřejného činitele ve prospěch čs.státu či jejich převzetí věci bez právního důvodu včetně neplatných smluv o převodu vlastnictví či nicotných správních aktů, žalobcům, kteří jako tzv. neoprávněné osoby nejsou omezeni restitučními zákony (např. stanovisko NS ČR č. 34/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 114/04, II. ÚS 514/04), je v základním rozporu s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, včetně porušení rovnosti všech osob bez rozdílu státního občanství.
Vyloučení naléhavého právního zájmu žalob na určení vlastnictví tzv. neoprávněných osob k věcem, které v rozhodné době čs. stát podle tehdy platných zákonů nemohl platně nabýt do svého vlastnictví, je porušením práva na spravedlivé soudní řízení ve prospěch státu tím, že stát při nedostatku jeho nabývacího titulu neoprávněně požívá nadále ochrany svého domnělého vlastnictví.

Závěr
Osoby, jejichž čs. státní občanství v rozhodné době neexistovalo v důsledku jeho zániku v době jejich statutu politického uprchlíka přiznaného jim demokratickým právním státem za trvání zločinného režimu stanovené zákonem č. 198/1993 Sb., zvláště těch, jejichž obnovení státního občanství v prekluzívní lhůtě od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1993 vyloučil čl. II bod 3 písm. b) zákona č. 88/1990 Sb. (např. Úmluva o naturalizaci ze dne 16. 7. 1928, uveřejněná pod č. 169/1929 Sb. a schválena zákonem č. 60/1930 Sb.; Úmluva a pro Českou republiku zrušena s účinností uveřejnění vzájemných nót mezi ČR a USA pod č. 229/1997 Sb.), mají v případě odcizení věci trestným činem krádeže, podvodu, zneužití pravomoci veřejného činitele ve prospěch čs. státu či převzetí věci čs. státem bez právního důvodu včetně od počátku absolutně neplatných smluv o převodu vlastnictví či nicotných správních aktů vůči státu jako aktuálnímu držiteli či detentorovi tohoto majetku právo na spravedlivou soudní ochranu jimi prokazovaného existujícího vlastnického a dědického práva ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 bod 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě (uveřejněné pod č. 209/1992 Sb.) včetně naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví i určení vlastnického práva jejich právního předchůdce ke dni jeho smrti.

____________________________
1) Rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05: „Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Pojem restituční zákonodárství označuje skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce.“

2) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04: „Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí j e n pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů.“

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04: „Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů.“
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 22 Cdo 649/2004: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.“

3) Stanovisko Nejvyššího soudu ČR č. 34/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek (na které odkazuje a navazuje stanovisko NS ČR č. 16/1996 Sb. rozh. a stanovisek): „Vydání rozsudku o návrhu uplatněném ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení § 126 odst. 1 o. z.). Jde tu o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto zákonem stanovených a vymezených předpokladů musí soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Žaloba o vydání věci je tedy plně adekvátním prostředkem k uplatnění takto zákonem vyjádřeného nároku.

V případě nároku na vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. nejde o ochranu práva ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 o. z., nýbrž o právní institut restituce veškerých práv původního vlastníka; proto pojem vydání věci tu zahrnuje i vyklizení nemovité věci, aby mohlo dojít k úplné restituci (rehabilitaci) práv; proto rozsudek ukládající vydání věci podle ustanovení 5 zákona č. 403/1990 Sb. je i podkladem pro soudní výkon rozhodnutí vyklizením nemovité věci.“

4) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002 sp. zn. 28 Ca 85/2001: „Soud k námitkám navrhovatelů dále uvádí, že napadené rozhodnutí ve svém negativním výroku o vlastnictví však znamená pouze tolik, že navrhovatelé se nestávají vlastníky předmětné nemovitosti v restitučním řízení postupem podle zákona o půdě a to z toho důvodu, že tento zákon na předmětnou nemovitost nedopadá. Toto rozhodnutí však nebrání tomu, aby bylo o vlastnictví navrhovatelů k předmětné nemovitosti rozhodováno soudem v občansko soudním řízení k jejich žalobě na určení vlastnického práva k pozemku. Rozhodnutí pozemkového úřadu v dané věci vycházelo pouze z posouzení otázky charakteru předmětné nemovitosti a bylo-li shledáno, že nejde o nemovitost spadající pod zákon o půdě, již nezáviselo na tom, jak bude v řízení před Okresním soudem pro Prahu-západ pod sp. zn. 7 C 1916/99 rozhodnuto o žalobě na určení vlastnictví navrhovatelů k předmětnému pozemku. Proto soud nevyhověl návrhu navrhovatelů na přerušení tohoto řízení o přezkoumání napadeného rozhodnutí, neboť otázka, zda navrhovatelé nepřestali být a jsou stále vlastníky předmětné nemovitosti, není otázkou předběžnou ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř., na které by v tomto případě záviselo rozhodnutí pozemkového úřadu. I kdyby v občanskosoudním řízení bylo určeno, že navrhovatelé jsou vlastníky předmětné nemovitosti, nemělo by to význam pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, neboť ve věci by stejně nemohlo být rozhodnuto jinak, než že navrhovatelé nejsou vlastníky předmětného pozemku. V takovém případě by totiž pro negativní rozhodnutí o vlastnictví vycházející z toho, že nemovitost nespadá pod režim zákona o půdě, přibyl i další důvod, tj. že předmětnou nemovitost nelze vydat, když tato nemovitost nebyla původním vlastníkům odňata a jejich vlastnictví zůstalo zachováno.“

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001 sp. zn. 38 Ca 91/2000: „ Jestliže navrhovatelka má za to, že předmětná kupní smlouva je neplatná, určení neplatnosti takovéto smlouvy se může domáhat cestou soudní u příslušného soudu.“