Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Restituce a peněžité náhrady

I. Úvodem

Judikaturou Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, týkající se rozsahu nároků na peněžní náhradu povinných fyzických osob, které byly rozsudkem soudu uznány povinnými věci oprávněným osobám vydat, vůči České republice, se znovu otevřela problematika právních následků restitučních nároků oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území čs.státu vůči oprávněným osobám s trvalým pobytem na území čs.státu, kterým byly odňaté věci do účinnosti nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. již vydány.

Restituční předpisy, vyjma zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v národním zájmu upřednostněním vlastních občanů s trvalým pobytem na čs. území, jakož i omezením rozsahu restitucí, původně vědomě vyčlenily z restitucí určitou skupinu osob, které měly v rozhodném období trvalý pobyt mimo území čs.státu.

Nálezem Ústavního soudu ČR č.2/1997 Sb., účinného od 15.1.1997, nastala těžko řešitelná právní situace, kdy oprávněným osobám s trvalým pobytem na území ČR byly odňaté věci do jejich vlastnictví bez jakýchkoli zákonných omezení vydány, a tyto osoby věci v mezidobí již legálně zcizily nebo do nich investovaly značnou část finančních prostředků i vlastní práce.

II. Základní právní úprava

Ustanovení § 5 odst. 5 zákona (účinné od 1.4.1991 do 15.1.1997)
Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.

Ustanovení § 5 odst. 5 zákona (účinné od 15.1.1997)
Byla-li věc vydána, mohou osoby,jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána

Ustanovení § 5 odst. 2 zákona (účinné od 1.4.1991 do 1.11.1994)
K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

Čl. 1 odst.1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. (účinný od 18.3.1992)
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Čl.10 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb.
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

III. Právní závěry

V právní praxi vznikají nikoli ojedinělé případy, kdy oprávněná osoba s trvalým pobytem na území čs.státu, která zcela legálně nabyla do vlastnictví odňaté věci bez jakýchkoli zákonných omezení, s výslovnou zákonnou úpravou o zániku nároku dalších oprávněných osob v prekluzivní lhůtě (tj. vyloučení nároků jiných osob), teprve po mnoha letech od nabytí vlastnictví a po jejich legálním a ničím neomezeném zcizení, je po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., na základě rozsudku vydaného dle nového znění ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., povinna nově oprávněným osobám zaplatit peněžní náhradu odpovídající hodnotě vydané a zcizené věci, ačkoli se často jedná o velmi staré a nemajetné osoby.

Jelikož nález č. 2/1997 Sb. nabyl účinnosti téměř 5 let poté, co nabyla účinnosti Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněná pod č. 209/1992 Sb., včetně jejich dodatkových protokolů, je nutno posuzovat právní následky ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění účinném od 15.1.1997, především s ohledem na znění zavazujících článků mezinárodních úmluv o ochraně vlastnictví, kterými je Česká republika vázána.

Oprávněné osoby s trvalým pobytem na území ČR, které po legálním a ničím neomezeném nabytí a zcizení již vydaných věcí, po vydání rozsudku soudu o jejich peněžní povinnosti ve prospěch oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČR, jsou tak jako osoby často pokročilého věku nezaviněně vystavovány stavu sociální nouze, a to v důsledku právně vadné (diskriminační) legislativy a nesouladu mezi mocí zákonodárnou a soudní.

Pokud lze v souladu s Úmluvou č. 209/1992 Sb. oprávněným osobám s trvalým pobytem na území čs.státu, které zcela legálně nabyly odňaté věci do svého vlastnictví bez jakýchkoli zákonných omezení (nadto zcizily-li tyto věci následně bez jakýchkoli zákonných omezení ve prospěch třetí osoby), uložit právní povinnost po mnoha letech od nabytí vlastnictví (často i po více než 5 letech) věci bezúplatně vydat anebo uhradit oprávněným osobám s trvalým pobytem mimo čs.stát, potom musí čs.stát uložení takovéto právní povinnosti, kterou sám způsobil, oprávněným osobám s trvalým na území čs.státu ve smyslu čl. I odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. (účinný od 18.3.1992) nahradit peněžní náhradou ve výši obvyklé ceny vydané věci v daném místě a čase, tj. vydání věci oprávněné osobě s trvalým pobytem mimo území čs.státu.

V případě soudního řízení o vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) anebo o peněžní náhradu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. mezi různými skupinami oprávněných osob, tj. s trvalým pobytem na území čs.státu jako povinnými oprávněnými osobami na straně jedné a mimo území čs.státu jako oprávněnými osobami na straně druhé, je vhodné, aby povinné oprávněné osoby navrhly ještě v řízení před soudem I.stupně vstup České republiky s příslušnou organizační složkou (Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových) do řízení na straně žalované strany jako vedlejšího účastníka, neboť je v zájmu státu, aby mohl uplatnit veškeré námitky vůči vydání věci, na čemž je přímo závislá jeho následná reparační povinnost vůči povinné oprávněné osobě.

Nárok povinné oprávněné osoby s trvalým pobytem na území čs.státu, které bylo rozsudkem soudu uložena povinnost oprávněné osobě s trvalým pobytem mimo území čs.státu předtím již vydané věci bezúplatně převést do vlastnictví anebo uhradit peněžní náhradu za zcela legální zcizení takovýchto věcí do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., proti České republice, je ve smyslu ustanovení § 101 obč. zákoníku promlčitelný ve 3 letech od vydání věcí či od vyplacení peněžní náhrady oprávněné osobě s trvalým pobytem mimo území čs.státu.

Jelikož znění článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., je jednoznačné, přičemž nabytí vlastnictví oprávněných osob s trvalým pobytem na území ČR nebylo ničím omezené, je nárok oprávněných osob s trvalým pobytem na území čs.státu vůči České republice ve smyslu cit.článku za až následné uložení povinnosti bezplatně věci oprávněným osobám s trvalým pobytem mimo území ČR vydat anebo dokonce jim vyplatit peněžní náhradu, nepochybný, a to i s přihlédnutím k zavinění čs.státu vydáním diskriminující zákonné podmínky, jejíž následky byly bez náhrady přeneseny na nové vlastníky.

IV. Úroky z prodlení

Z důvodu, že pravomocné rozsudky vydané ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání věci, stejně tak i o peněžní náhradu za již vydané věci, které byly v souladu se zákonem převedeny do vlastnictví třetích osob do nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., mají konstitutivní povahu, nelze uložit ve prospěch opomenutých oprávněných osob povinnost úhrady úroků z prodlení, neboť prodlení povinné oprávněné osoby nastává až dnem vykonatelnosti rozsudku, zakládající s účinky ex nunc povinnost zaplacení peněžní náhrady opomenuté oprávněné osobě.

Konstitutivní charakter rozsudku soudu o peněžní náhradu za již vydané věci, které byly v souladu se zákonem převedeny do vlastnictví třetích osob do nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., vyplývá především z odvozenosti nároku na peněžní náhradu od nepochybně konstitutivního charakteru nároku na vydání věci, tj. „je-li rozsudek soudu o hlavním nároku konstitutivního charakteru, nutně má takový charakter i odvozený nárok na peněžní náhradu za hlavní nárok, není-li výslovně stanoveno jinak“.

Nelze rovněž přehlédnout, že ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., na rozdíl od ustanovení § 5 odst. 3 cit. zákona, výslovně nestanoví lhůtu, do které musí být uzavřena dohoda o vydání věci (vydat věci).

V případě, že se žalobce u soudu domáhá vydání rozsudku, který má konstitutivní charakter, tj. že práva a povinnosti účastníků hmotně právního vztahu zakládá až samotný pravomocný (vykonatelný) výrok rozsudku, nelze přiznat úspěšnému žalobci úhradu úroků z prodlení, neboť prodlení žalovaného nastává až po vykonatelnosti rozsudku. V takovém případě lze uvažovat jen o náhradě škody ve smyslu ustanovení § 420 obč. zákoníku pro porušení povinnosti povinné osoby dle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., tj. nedodržení zákonné 30 denní lhůty.

V souvislosti s restitucemi nelze přehlédnout výjimečnou právní situaci, kdy v poměrně složité právní věci při aplikaci ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění účinném od 15.1.1997, Nejvyšší soud ČR jako „strážce zákonnosti“, v rozporu s ustanovením 157 odst. 2 o.s.ř. a ve prospěch oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 258/2002-195 ze dne 28.1.2003 nevídaně zcela ignoroval vyjádření k dovolání žalované oprávněné osoby s trvalým pobytem na území ČR, které byla věc vydána a která ji ještě před účinností nálezu ČR č. 2/1997 Sb. zcizila.