Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Přechod majetku ze státu na obce

I. Úvodem

V souvislosti s výkladem ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, existuje dosud nevyřešený rozpor mezi právním názorem zastávaným Nejvyšším soudem ČR 2), publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, na straně jedné, a právním názorem zastávaným Ústavním soudem ČR 3), publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, na straně druhé.

V případě, že v soudní praxi vznikne antagonistický „rozpor“ ve zcela rozdílném výkladu konkrétního ustanovení zákona mezi Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR, přičemž argumenty obou nejvyšších soudních institucí jsou obsaženy v jejich rozhodnutích uveřejněných v oficiálních sbornících těchto soudů (Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR a Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR), je na místě, aby Nejvyšší soud ČR vydal sjednocující stanovisko a uveřejnil je ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR.

V případě, že nález Ústavního soudu ČR, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, je ve zjevném rozporu s dřívějším právním názorem Nejvyššího soudu ČR, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, má Nejvyšší soud ČR zaujmout nový právní názor ve formě stanoviska Nejvyššího soudu ČR, které se má od právního názoru Ústavního soudu odlišovat jen výjimečně, např. při shodném právním názoru NS ČR s respektovanou právní teorií, např. právnickou fakultou.

II. Základní právní úprava a judikatura

Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. (poznámka č. 9: Např. zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.) 1)

„Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.“ 2)

„Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Na tento majetek se proto plně vztahuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok odpovědná osoba podle zvláštního předpisu.“ 3)

III. Právní závěry

Účelem ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je vyloučení přechodu vlastnictví věcí z majetku čs.státu na obce, pokud nárok na jejich vydání řádně uplatní oprávněná osoba v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách, a to bez ohledu na skutečnost, zda nárok byl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24.5.1991, anebo po tomto datu.

Smyslem ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je, vyjma předcházení komplikovaným právním situacím při změně vlastníka a držitele věci před rozhodnutím o restitučním nároku oprávněné osoby, vyloučit možnou námitku ze strany nového vlastníka, obce, o ústavní ochraně jejího nově konstituovaného vlastnického práva vzniklého ex lege, a to s ohledem na ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon (účinný od 8.2.1991), významně chránící práva vlastníka před neoprávněnými zásahy do jeho vlastnictví, a to i vůči samotnému zákonodárci, čs.státu.

Jak plyne z nálezu Ústavního soudu ČR 3), ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se nevztahuje jen na restituční zákony vydané do účinnosti cit. zákona, tj. do 24.5.1991, nýbrž i na zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, který nabyl účinnosti až dnem 24.6.1991.

Věcná nesprávnost rozsudku Nejvyššího soudu ČR 2) je například zřejmá v případech, kdy oprávněná osoba uplatnila restituční nárok v zákonné prekluzivní lhůtě ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v době od 24.5.1991 do 1.10.1991, tj. po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.; v takovém případě je totiž povinnou osobou nadále jen osoba, která věc ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. držela ke dni 1.4.1991, tj. účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., přičemž přechod povinnosti k vydání věci na obec jako nového nabyvatele je vyloučena, neboť zákon č. 172/1991 Sb. přechod restitučních nároků na nového vlastníka nestanoví a pro nepodání výzvy k vydání věcí do 24.5.1991 nárok ostatně ani vzniknout nemohl.

Při výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze rovněž přehlédnout ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., které stanoví zákaz převodu vlastnictví jen povinné osobě a nikoli již např. obci jako novému vlastníkovi věci.

Právní názor Ústavního soudu ČR 3) je věcně správný s tím, že Ústavní soud ČR v souladu s d e m o n s t r a t i v n í poznámkou zákonodárce k ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., slovo: „např.“, jakož i smyslem a účelem cit. ustanovení, mezi restituční předpisy oprávněně zahrnuje i zákon č. 229/1991 Sb., o půdě.

Poznámka obsažená v právním předpisu, jak shodně dovodila právní teorie i soudní praxe, není součástí samotného právního předpisu, avšak její znění je při výkladu dotčené právní normy jedním z nejdůležitějších pramenů poznávání skutečné vůle zákonodárce při tvorbě právní normy; to se rovněž týká i charakteru poznámky jako taxativní anebo demonstrativní.

V případě, že oprávněná osoba v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách řádně uplatnila u povinné osoby restituční nárok, nepřešla věc v souladu s ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce, a to bez ohledu na skutečnost, zda nárok byl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24.5.1991 anebo po tomto datu.

Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. má charakter zákonné normy podmíněné určitou právní skutečností, kterou je neuplatnění nároku oprávněnou osobou na základě restitučních právních předpisů, tj. zejména zákona č. 403/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě.

V případě, že oprávněná osoba restituční nárok v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě u povinné osoby řádně uplatnila, nepřešla věc ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. na obec, a to bez ohledu na uplatnění restitučního nároku před anebo po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a věc nadále zůstala ve vlastnictví původního vlastníka, tj. zpravidla čs.státu; v takovém případě vlastnictví obce nemůže založit ustanovení § 1 až § 3 zákona č. 172/1991 Sb., nýbrž jen jiná právní skutečnost, např. smlouva o převodu vlastnického práva.

Pokud obec věděla o uplatnění restitučního nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu, případně i u soudu, nemůže se dovolávat svojí dobré víry ve smyslu ustanovení § 134 obč. zákoníku, neboť tu vylučuje jednoznačné znění ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.

Zákaz převodu vlastnictví věci ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb., na kterou byl v zákonné lhůtě uplatněn restituční nárok oprávněnou osobou, , trval:

  1. v případě neuplatnění restitučního nároku u povinné osoby anebo pozemkového úřadu do uplynutí stanovené prekluzivní lhůty,
  2. v případě uplatnění nároku pouze u povinné osoby, která věc mimosoudně nevydala, a neuplatnění nároku u soudu, do uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění nároku u soudu,
  3. v případě uplatnění nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu a u soudu až do pravomocného rozhodnutí soudu či pozemkového úřadu o restitučním nároku.

V případě, že restituční nárok byl oprávněnou osobou uplatněn u povinné osoby v prekluzivní lhůtě, avšak nárok byl později, např. soudem či pozemkovým úřadem, pravomocně zamítnut, jsou přesto veškeré právní úkony o převodu vlastnictví věci, učiněné od uplatnění nároku, resp. účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb., až do pravomocného rozhodnutí o restitučním nároku, pro rozpor s výslovným ustanovením zákona (§ 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) absolutně neplatné a nelze je ani dodatečně zhojit, např. pravomocným rozhodnutím soudu či pozemkového úřadu o zamítnutí restitučního nároku. 4)

Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se vztahuje na všechny restituční nároky uplatněné v prekluzivních lhůtách osobami, které restituční právní předpisy výslovně označuje jako tzv. oprávněné osoby, bez ohledu na to, zda pravomocné rozhodnutí soudu či pozemkového úřadu později rozhodne tak, že restituční nárok oprávněné osoby je neoprávněný, např. pro neexistenci tísně, nesplnění tzv. rozhodného období, neexistence čs.občanství apod. Jedině ve zjevných případech uplatnění „nároku“ zcela neoprávněnou osobou (např. kamaráda původního vlastníka), nemající jakýkoli vztah k původnímu vlastníkovi, lze uplatnění zjevně neoprávněného nároku domnělou oprávněnou osobou považovat za učiněné v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Výklad restitučních předpisů od roku 1990 dosud však ukazuje, že to, co soudní praxe považovala původně za zjevně neoprávněný restituční nárok, bylo později označeno jako nárok oprávněný, včetně tzv. rozhodného období od 25.2.1948 do 1.1.1990 a problematiky neposkytnutí náhrady za znárodnění.

Otázka vyloučení přechodu vlastnictví věcí dle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., na kterou byl oprávněnou osobou v prekluzivní lhůtě řádně uplatněn restituční nárok, souvisí i s otázkou hmotněprávní věcné legitimace v řízení o určení vlastnictví (vyklizení apod.) ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 obč.zákona s tím, že obec se nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., pokud oprávněná osoba restituční nárok v prekluzivní lhůtě uplatnila, s výjimkou tzv. historického majetku obce, a to dokonce bez ohledu na samotný výsledek řízení o restitučním nároku.

1) § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.,o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí s poznámkou č. 9
2) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1996, sp.zn. 2 Cdo 153/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek číslo 17/1997 Sb. rozh.
3) nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2000, sp.zn. II. ÚS 411/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23
4) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, sp.zn. 22 Cdo 910/98 (in. Soudní rozhledy č. 2/2000)