Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Neplatnost dohody o vydání věci

(Právní rádce 7/2004)

Z důvodu, že dohody o vydání věci, uzavřené na základě restitučních zákonů, tj. ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jsou smlouvami o převodu vlastnického práva, vyvstává následně v rámci tzv. vlastnických žalob otázka podmínek jejich případné neplatnosti.

Soudní praxe 1) vychází z právního názoru, že dohoda o vydání věci je absolutně neplatná i tehdy, pokud nebyly splněny hmotně právní podmínky pro její uzavření ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a § 6 zákona č. 229/1991 Sb., tj. posoudila-li povinná osoba otázku prokázání restitučního nároku oprávněnou osobou, např. tísně při uzavření darovací smlouvy či odmítnutí dědictví, tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v rozporu s objektivně existujícími skutečnostmi (důkazy).

Z důvodů, že prokázání nároku oprávněné osoby na vydání věcí v zákonem časově omezené lhůtě ex lege záviselo výlučně na posouzení povinné osoby, stejně jako v případě přechodů nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti či smrti původního nájemce bytu, může se povinná osoba domáhat vůči oprávněné osobě zrušení dohody o vydání věci pouze uplatněním práva relativní neplatnosti dohody o vydání věci z důvodu omylu povinné osoby ve smyslu ustanovení § 49a obč. zákoníku, nestanoví-li zákon výslovně jinak.

Protože neplatnost právního úkonu (dohody o vydání věcí) ve smyslu ustanovení § 49a obč. zákoníku je neplatností relativní, je možno k ní přihlédnout jen na základě uplatnění práva ve smyslu ustanovení § 40a obč. zákoníku dotčeným účastníkem dohody o vydání věci, případně jeho právním nástupcem, nestanoví-li zákon výslovně jinak (státní zastupitelství).

Podání žaloby o určení vlastnictví či o vyklizení nemovitosti vůči druhé smluvní straně dohody o vydání věci, případně jejímu právním nástupci, lze dle obsahu žaloby jejím doručením považovat i za uplatnění práva na vyslovení relativní neplatnosti ve smyslu ustanovení § 40a obč. zákoníku.

Institut relativní neplatnosti dohody o vydání věcí pro omyl ve smyslu ustanovení § 49a obč. zákoníku odpovídá smyslu a účelu restitucí, kdy minulost zpravidla není ani černá ani bílá, a proto existuje celá řada protichůdných dokladů svědčících pro i proti restituci v tak relativně subjektivních otázkách jako je např. tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, politická perzekuce apod.

Ustanovení § 49a obč. zákoníku dobře rozlišuje případy, kdy oprávněná osoba omyl povinné osoby vyvolala či o něm musela vědět (uvedení nepravdivých a neúplných údajů, předložení nepravých dokladů či jejich zatajení), od dvou skupin rozdílných listin, svědčících ve prospěch a v neprospěch restitučního titulu.

Právo dovolat se relativní neplatnosti dohody o vydání věci je jako každé majetkové právo promlčitelné s tím, že promlčecí doba je dle ustanovení § 101 obč. zákoníku tříletá a počíná běžet ode dne uzavření dohody o vydání věci či ode dne právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci.

Mám za to, že i v případě smlouvy o převodu vlastnického práva, uzavřené formou rozsudku o nahrazení projevu vůle, lze odstoupit od takto uzavřené smlouvy na základě ustanovení § 48 a § 517 odst. 1 obč. zákoníku, neboť není věcného rozdílu mezi smlouvou uzavřenou „dobrovolně“ a „nedobrovolně“ (rozsudkem o nahrazení projevu vůle). Právní mocí rozsudku o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva je smlouva uzavřena náhradním způsobem, „nedobrovolně“, a vykonatelnost rozsudku nepřichází do úvahy, neboť nelze vykonat, to co již bylo splněno, tj. uzavření smlouvy. Vlastnické právo na základě smlouvy o převodu vlastnického práva lze zapsat do katastru nemovitostí toliko formou vkladu vlastnictví na základě návrhu účastníka smlouvy, případně jeho právního nástupce.

Absolutní neplatnost dohody o vydání věci je na místě tehdy, pokud samotná dohoda vykazuje zvlášť závažné právní vady vyvolávající její neurčitost (např. neurčitý popis nemovitostí, hmotně právní či procesně právní nezpůsobilost účastníků dohody), nebo pro nesplnění základních předpokladů k restituci již vydaného majetku vyvolávající neplatnost dohody o vydání věci ve smyslu ustanovení § 39 obč. zákoníku, tj. např. neexistence vlastnictví původního vlastníka, neexistence stanoveného příbuzenského vztahu k původnímu vlastníkovi, neexistence závěti (falšovaná).

Absolutní neplatnost dohody o vydání věci není dána, pokud povinná osoba v zákonem časově omezené restituční lhůtě (např. 60 dnů) samostatně posoudila prokázání restitučního nároku oprávněnou osobou, zpravidla podložené určitými pravými listinami, a následně, zpravidla po několika letech, jsou dohledány další listiny, které do jisté míry zpochybňují restituční nárok oprávněné osoby, např. doklad o národní spolehlivosti na straně jedné a listiny poukazující na domnělou kolaboraci původního vlastníka na straně druhé. Absolutní neplatnost dohody o vydání věci tak nevyvolává situace, kdy oprávněná osoba předloží povinné osobě doklady prokazující oprávněnost restitučního důvodu a následně se po vydání věci objeví další listiny svědčící proti tomuto důvodu.

Stejně tak smlouva o nájmu bytu, uzavřená pronajímatelem v omylu na základě nesprávného posouzení přechodu práva nájmu trvalým opuštěním společné domácnosti či v důsledku smrti původního nájemce, nevyvolává absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu dle § 39 obč. zákoníku, nýbrž dává pronajímateli právo na uplatnění práva na relativní neplatnost smlouvy pro omyl ve smyslu ustanovení § 49a obč. zákoníku s právem nájemce dovolat se promlčení po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty běžící ode dne uzavření smlouvy o nájmu bytu.

Z důvodu, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. 17/1997 Sb. rozh., ve zjevném rozporu s vykonatelným nálezem Ústavního soudu ČR 2), činí závislým přechod vlastnictví čs.státu na obec uplatněním restitučního nároku před či po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., vyvstává rovněž otázka okamžiku nabytí účinnosti výzev k vydání věci doručených povinné osobě ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb.

Byla-li výzva k vydání věcí doručena povinné osobě ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., nabývá „předčasná“ výzva oprávněné osoby svojí účinnosti dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. dnem 1.4.1991, což má přímý vliv na aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.

S nálezem Ústavního soudu ČR 2) je nutno plně souhlasit, neboť při existenci povinné osoby a uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou v zákonné lhůtě nelze přenášet povinnost k vydání věci na jinou osobu, která takovouto povinnost nemá a mít ani nemůže (např. městské části v Praze vystupující jako „povinné osoby“, které jsou toliko správci majetku ve vlastnictví hl.m.Prahy).

V případě, že předmětem dohody o vydání věci byla stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem (§ 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání (§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), není takováto dohoda absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zákoníku, neboť ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vydání těchto věcí povinou osobou v souladu s účelem a smyslem zákona výslovně umožňuje (nevyplacení náhrady za zhodnocení stavby, vydání původní stavby, která ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, i s pozemkem ((stavba na cizím pozemku)), vydání nově zřízené stavby spolu s původními stavbami v rozsáhlém areálu znárodněných podniků, vydání věcí, které ztratily ekonomickou výhodnost-malé továrny s dnes již koncentrovanou výrobou).

Ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zakládá povinným osobám právo, tj. nikoli povinnost, dle konkrétních právních a ekonomických skutečností samostatně rozhodnout, zda věci uvedené v ustanovení § 8 odst. 1, 3 a 4) zákona č. 87/1991 Sb. oprávněné osobě vydají, či nikoli.

1) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 2020/97 (in.: Právní rozhledy č. 8/1999): „Dohoda o vydání věci uzavřená podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s osobou, která nesplňovala předpoklady oprávněné osoby uvedené v § 3 tohoto zákona, je neplatná. Těmito předpoklady se rozumí i naplnění skutkových podstat jednotlivých případů křivd uvedených v ustanovení § 6 zák. č. 87/1991 Sb. v rozhodném období.“

2) nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2000, sp.zn. II. ÚS 411/99 (in.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23): „Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Na tento majetek se proto plně vztahuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.“