Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


K rozsahu finanční náhrady a označení žalovaného v řízení podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

I. Úvodem

Jelikož od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „zákon“) již uplynula delší doba, takže většina soudních řízení o vydání věcí byla pravomocně vyřízena, přesouvá se těžiště restitučních sporů do oblasti poskytování finančních náhrad ve smyslu ust. § 13 zákona.

Ministerstvo financí České republiky (dále jen „ministerstvo“) bylo zákonem zmocněno přiznávat finanční náhradu s tím, že v případě nesouhlasu oprávněné osoby s opatřením ministerstva musí oprávněná osoba podat u soudu žalobu.

Pokud jde o rozsah finanční náhrady, ministerstvo zaujímá níže uvedené stanovisko, kterým dle mého názoru výrazně zkracuje rozsah skutečného nároku určitých oprávněných osob.

II. Stanovisko ministerstva

Ministerstvo v případě uplatnění nároku na finanční náhradu dalšími oprávněnými osobami zastává právní názor, že na rozdíl od nároku oprávněných osob na naturální restituci, je-li více oprávněných osob, z nichž některé v zákonné lhůtě nepožádaly ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona o hnanční náhradu, nárok těchto oprávněných osob nepřirůstá těm oprávněným osobám, které tak řádně učinily.

Ministerstvo svůj právní názor odůvodňuje tím, že zákonodárce v zákoně úmyslně činí rozdíl mezi rozsahem nároku oprávněných osob na vydání věcí (vlastnictví) z důvodu předcházení vzniku podílového spoluvlastnictví oprávněné osoby a dosavadního vlastníka a rozsahu nároku oprávněných osob na finanční náhradu, kdy je plnění dělitelné, a tudíž spoluvlastnictví nevzniká.

Ministerstvo dále argumentuje tím, že ust. § 5 zákona, které mj. stanoví, že je-li více oprávněných osob a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě jen některé z nich, vydá se jim věc celá, se týká pouze vydání věci a nikoli již finanční náhrady.

V právní praxi tak vznikají pozoruhodné případy, kdy jeden ze dvou žijících potomků původního vlastníka vyzve k vydání nemovitosti, čímž mu ze zákona vznikne nárok na vydání celé nemovitosti. Po následném zjištění podstatného znehodnocení nemovitosti oprávněná osoba upustí od naturální restituce a požádá ministerstvo o finanční náhradu. Ministerstvo však v takovém případě přizná oprávněné osobě již jenom 1/2 finanční náhrady z celé nemovitosti s odkazem na skutečnost, že druhý z žijících potomků o finanční náhradu nepožádal.

Tento právní názor ministerstva nepovažuji za věcně správný

III. Právní úprava

Podle § 13 odst. 1 zákona se finanční náhrada oprávněné osobě poskytne jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona.

Podle § 2 odst. 1 zákona spočívá zmírnění následků křivd ve vydání věcí nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení.

Podle § 7 odst. 3 zákona, je-li vydávaná nemovitost znehodnocena do té míry, že ji nelze užívat pro potřeby bydlení, výroby obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební úpravy, může oprávněná osoba místo vydání nemovitosti požadovat finanční náhradu podle § 13.

Ust. § 7 odst. 4 zákona stanoví, že jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle § 13 nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitostí, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v předchozí větě. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona. Takto se postupuje i v případech, kdy se věc stala neoddělitelnou součástí jiné věci.

Dle § 13 odst. 5 zákona, není-li oprávněná osoba uvedená v § 3 odst.1 nebo 2, vydá se finanční náhrada osobě oprávněné podle § 3 odst. 4, a to pouze v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu.

Z ust. § 10 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích,ve znění předpisů pozdějších, vyplývá, že při projednání žádosti postupuje příslušný ústřední orgán přiměřeně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným postupem.

Článek I. zákona č. 35/1996 Sb., kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky, zrušil dnem 1.7.1996 Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky s tím, že dosavadní působnost tohoto ministerstva stanovená zvláštními zákony přechází ke dni účinnosti cit. zákona na ministerstvo.

IV. Judikatura soudů

Ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.R 34/93 je v souvislosti s naturální restitucí vysloven právně relevantní názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných osob, náleží právo na vydání věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách. Nepodají-li všechny oprávněné osoby, které jsou uvedeny v jednotlivých skupinách podle pořadí těchto skupin, výzvu vůči povinné osobě, náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající osobě z příslušné skupiny dalších oprávněných osob, pokud včas podala výzvu. K dalším oprávněným osobám se nepřihlíží.

Z rozhodnutí býv. NS ČR uveřejněného pod č. R 25/94 vyplývá, že sdělení ministerstva o tom, že se žadateli nepřiznává finanční náhrada za nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., není rozhodnutím, proti němuž by bylo možné podat žalobu podle ustanovení § 247 a násl. OSŘ. Nebyla-li uvedená finanční náhrada přiznána, lze se jejího zaplacení domáhat žalobou u soudu (§ 79 a násl. OSŘ), a to u obecného soudu toho státního orgánu,proti němuž žaloba směřuje.

V. Právní argumentace

Mám za to, že z výše uvedeného vyplývá, že konstrukce institutu finanční náhrady za nemovitost, u které má oprávněná osoba právo zvolit formu plnění, tj. bud’ vydání věcí (bezúplatný převod vlastnictví) nebo finanční náhradu, je postavena na zásadě stejné hodnoty alternativních plnění.

Konstrukci zákona odpovídá právní závěr, že hodnotě vydávané věci, kde oprávněná osoba využila zákonnou volbu finanční náhrady, nebo hodnotě věci, kterou nelze vydat, odpovídá hotovost do 10 000 Kč a jmenovitá hodnota cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, dle úředně stanovené ceny nemovitostí ke dni 1. 4. 1991.

Je nelogické a neopodstatněné, aby oprávněné osobě, která z příslušné skupiny jako jediná uplatnila řádně svůj nárok, vznikl nárok na vydání celé věci, přičemž v případě její následné zákonné volby finanční náhrady, z důvodů ležících mimo její vůli a v důsledku zmírňované křivdy (znehodnocení či zhodnocení), měla nižší nárok rovnající se podílu všech oprávněných osob z příslušné skupiny, z nichž zbývající navíc svůj nárok řádně neuplatnily.

Nebylo jistě vůlí zákonodárce, aby oprávněná osoba, která uplatnila právo na vydání celé věci a následně po zjištění např. výše závazku za zhodnocení věci si zvolila finanční náhradu, byla poškozena tím, že by jí byla 6nanční náhrada krácena o hypotetický podíl oprávněných osob, které právo na vydání věcí neuplatnily.

Nelze mít za to, že pokud pravidlo přirůstání podílů oprávněných osob, které nevyzvaly k vydání věcí, obsažené ve Stanovisku NS ČR č. R 34/93, platí bezvýjimečně pro vydání věcí, nemá totéž pravidlo obdobně (analogicky) platit pro odvozený nárok oprávněné osoby na finanční náhradu.

Stejné hodnotě vydávané věci a nevydávané věci odpovídá i konstrukce zákona, ve kterém je použito vylučovacích spojek nebo či namísto, jakož i začlenění ustanovení o vydání věcí a finanční náhradě ve stejné části a hlavě zákona bez zvláštního pojmenování ustanovení o finanční náhradě.

Zákonodárce tím, že umístil skupinový nadpis nad ust. § 5 zákona a nazval jej „Vydání věci“ dal jednoznačně najevo, že základní zákonné podmínky, na kterých je založeno vydání věci, se týkají i finanční náhrady.

V právní praxi je obecně uznáváno, že je-li nadpis (Vydání věci) umístěn nad označením paragrafu, znamená to, že jde o skupinový nadpis pro skupinu paragrafů, která končí paragrafem, jenž bezprostředně předchází paragrafu, nad nímž je umístěn další skupinový nadpis. Je-li právní předpis členěn na části, hlavy a oddíly, je třeba skupinový nadpis umísťovat tak, aby jeho funkce nepřesáhla část, hlavu, díl či oddíl.

Zákonodárce dal rovněž výslovně najevo svoji vůli rovného poskytování naturální restituce a finanční náhrady za nevydávanou nemovitost v důvodové zprávě k zákonu, když k ust. § 2 zákona uvádí, že zmírnění spočívá ve vydání věci, kterou převzal na základě zmíněných úkonů nebo aktů stát, nebo v poskytnutí peněžní náhrady za nevydanou nemovitost.

Rozsah finanční náhrady vyplývá i z výkladu dotčených ustanovení zákona, a to především argumentu a maiori ad minus, neboť pokud má v případě zhodnocení nebo znehodnocení věci či by měla (věc nelze vydat) oprávněná osoba právo na vydání celé věci, tím spíše má právo na finanční náhradu za celou nevydanou věc bez ohledu na jiné osoby které mohly svůj nárok uplatnit a v zákonné lhůtě tak neučinily.

Určení větší a menší věci, což je pro argument a maiori ad minus rozhodující, vyplývá z obecné zkušenosti, že naturální restituce je pro oprávněné osoby zjevně právně, ekonomicky (výše náhrady a splatnost), jakož i morálně, mnohonásobně hodnotnější než pouhá finanční náhrada.

Ze shora uvedených důvodů mám za to, že analogicky jako u naturální restituce platí, že nepodají-li všechny oprávněné osoby, které jsou uvedeny v jednotlivých skupinách podle pořadí těchto skupin, žádost o finanční náhradu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, náleží právo na finanční náhradu v celém rozsahu zbývající osobě z příslušné skupiny dalších oprávněných osob, pokud žádost uplatnila řádně a včas s tím, že k dalším oprávněným osobám se nepřihlíží.

V opačném případě, tj. v případě nepřirůstání podílu oprávněným osobám, které uplatnily nárok na finanční náhradu, by se jednalo o částečný zánik nároku oprávněné osoby v její neprospěch, který nemá v samotném zákoně ani v obecných předpisech oporu.

VI. Označení žalovaného

V souvislosti se soudním uplatňováním nároku na finanční náhradu je rovněž důležité správné označení osoby povinné poskytnout finanční náhradu.

V případě žalob o finanční náhradu přichází do úvahy jednak označení žalovaného Česká republika-Ministerstvo financí České republiky nebo Ministerstvo financí České republiky,

V právní praxi dosud převažuje názor, že správné označení žalovaného je v prvém případě, a že jako povinnou osobu nelze samostatně žalovat ministerstvo.

Mám za to, že v případě žalob o finanční náhradu je dostačující označení žalovaného Ministerstvo financí České republiky a to zejména z níže uvedených důvodů.

Soudní praxe v řízení o poskytování peněžních náhrad podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, např. v dosud neuveřejněném rozsudku městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 1995 sp. zn. 13 Co 243/95-15, připustila jako správné označení žalovaného Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR (dále jen „ministerstvo privatizace“). Odůvodnění jmenovaného rozhodnutí uvádí, že: „je-li v zákoně č. 403/1990 Sb. přímo určen orgán, který poskytuje peněžní náhradu, nelze jednoznačně dovodit, že se jedná o povinnost státu, a proto lze samostatně žalovat ministerstvo s tím, že místně příslušným soudem je soud v jehož obvodu má žalované ministerstvo sídlo“.

Z ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 231/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 35/1996 Sb. vyplývá, že příslušný ústřední orgán posoudí oprávněnost uplatněného nároku a vyplatí finanční náhradu v hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem. Pokud finanční náhrada spočívá též ve vydání cenných papírů a nebo pouze v tomto způsobu náhrady,věc neprodleně postoupí k dalšímu opatření na ministerstvo; o postoupení žadatele vyrozumí.

Podle § 11 odst. 2 zákona č. 231/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 35/1996 Sb. finanční náhradu v cenných papírech vydá oprávněné osobě ministerstvo. Prováděcí nařízení vlády České republiky č. 233/1991 Sb., o výši finanční náhrady v hotovosti poskytované podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, v ust. § 1 stanoví, že příslušné ústřední orgány státní správy České republiky vyplácejí jednotlivých případech v hotovosti finanční náhradu do výše 10 000 Kč.

Základním argumentem pro označení žalovaného ministerstvo namísto Česká republika-Ministerstvo financí ČR je skutečnost, že jak zákon č. 403/1990 Sb., tak i zákon č. 231/1991 Sb. jako povinnou osobu výslovně uvádějí jen ministerstvo.

Dalším nezanedbatelným argumentem je skutečnost, že peněžní a finanční náhrady jsou poskytovány ze zvláštního účtu Fondu národního majetku České republiky,přičemž ust. § 18 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, (dále jen „FNM“), výslovně stanoví, že majetek FNM není součástí státního rozpočtu.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že zákon č. 231/1991 Sb. výslovně uvádí příjmy (výtěžek prodeje věcí, která Česká republika nabyla do svého vlastnictví), které jsou součástí státního rozpočtu České republiky a případy kdy Česká republika uplatňuje právo svým jménem (právo na vydání věcí), z čehož lze dovodit zákonodárcovo rozlišování významu samostatného označení subjektů státu a ministerstev s výslovnou zmínkou o vázanosti určitých aktů na státní rozpočet.

Je skutečností, že formuláře ministerstva žádosti o poskytnutí finanční náhrady neobsahují žádnou zmínku o postavení České republiky Samo ministerstvo přiznává finanční náhradu vzorovým dopisem, ve kterém mj. sděluje, že dospělo k závěru, že oprávněné osobě vznikl nárok na finanční náhradu s tím, že náhrada spočívá ve vydání cenných papírů ministerstvem. Dále tento přípis obsahuje zmínku o tom, že ministerstvo pověřilo přijímáním věcí FNM, resp. Restituční investiční fond.

Vlastní finanční náhrada je oprávněným osobám poskytována na základě vzorové smlouvy mezi oprávněnou osobou a FNM o bezúplatném převodu akcií RIF a. s., ve které je jako podklad pro uzavření smlouvy uveden konkrétní příkaz ministerstva vystavený na FNM na jméno oprávněné osoby.

Není žádného věcného důvodu, aby ministerstvo vlastním jménem poskytovalo finanční náhradu mimosoudně a v soudním řízení již jen jako státní orgán jednající jménem České republiky

Analogické použití zákona č. 58/1969 Sb. nelze při označení povinné osoby použít, nebo ust. § 10 zákona č. 231/1991 Sb. odkazuje na přiměřené použití ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. jen pro předběžné projednání nároku na finanční náhradu, ze kterého bylo lze aplikovat tato pravidla, a to:

- nárok na náhradu je třeba předem projednat s ústředním orgánem;

- byla-li žádost o předběžné projednání podána u ústředního orgánu, který není příslušný, postoupí ji orgánu příslušnému. Účinky podání žádosti jsou v tomto případě zachovány;

- neuspokojí-li ústřední orgán nárok oprávněné osoby do šesti měsíců ode dne podání žádosti, může se oprávněná osoba domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu.

Mám za to, že z důvodu, že finanční náhrada podle § 13 zákona není poskytována z prostředků státního rozpočtu České republiky a z důvodu, že zákon č. 231/1991 Sb. a vládní nařízení 233/1991 Sb., stejně jako zákon č. 403/1990 Sb., ukládá povinnost vydat oprávněné osobě plnění (cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu a hotovost) přímo ministerstvu, lze žalovat o finanční náhradu ministerstvo bez toho, aby žalované ministerstvo bylo nedílně spojeno s označením Česká republika.

V opačném případě je povinností soudu poučit žalobce ve smyslu § 43 odst. 1 OSŘ o nesprávném označení žalovaného v restituční věci, kdy je v případě nejednoznačnosti legislativního označení povinné osoby soud nadán pravomocí rozhodnout, který z možných právních výkladů zákona je pro daný případ rozhodující.

VII. Znění petitu

Závěrem lze poukázat na obtížnost formulace žalobní žádosti z hlediska její určitosti a vykonatelnosti, neboť v případě žalob o finanční náhradu podle zákona má před určovací žalobou přednost žaloba na plnění.

Při formulování petitu je třeba mít na paměti ustanovení zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění předpisů pozdějších, neboť hrozí pozdější nevykonatelnost jinak odůvodněné žaloby.

Mám za to, že žalobní žádost by mohla znít např. takto: „Žalovaný je povinen vydat (bezúplatně převést) x kusů akcií, které nemají povahu státního dluhopisu, o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, znějících na majitele, veřejně obchodovatelných, ISIN CS0008001509, vydaných v zaknihované podobě, emitovaných Restitučním investičním fondem a. s., žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku.“

JUDr. Luboš Chalupa, Praha