Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


K otázce promlčení nároku na vydání pozemku i se stavbou dle § 11 odst. 7 zákona o půdě

Ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě je výjimkou z pravidla restitučních právních předpisů o zásadním nevydávání pozemků zastavěných určitou stavbou po převzetí čs.státem v rozhodném období; tento v praxi poměrně málo využívaný institut však současně vyvolal otázku o promlčitelnosti nároku oprávněné osoby na vydání pozemků i se stavbou, která je ve vlastnictví čs.státu či povinné osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu.

Nárok oprávněné osoby na vydání pozemku i se stavbou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 o půdě je zvláštním restitučním nárokem oprávněné osoby na vypořádání dosud nevypořádaných nároků na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. převodem vlastnického práva ke stavbě na vydávaném pozemku.

Pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemku i se stavbou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě, stejně jako rozhodnutí o vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím správního orgánu konstitutivní povahy, tj. zakládá se jím vlastnické právo oprávněné osoby, a z tohoto důvodu se právo na podání návrhu oprávněné osoby na převod pozemku i se stavbou do vydání rozhodnutí o vydání pozemku, na kterém je zřízena stavba, nepromlčuje.

Z konstrukce i smyslu ustanovení § 11 odst. 7 o půdě lze dovodit, že návrh oprávněné osoby na zvláštní způsob vypořádání restitučních nároků oprávněné osoby vydáním pozemku i se stavbou, lze učinit nejpozději do vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání (nevydání) pozemku, na kterém stavba stojí, tj. nikoli později, a to je jediné omezení pro nevydání pozemku i se stavbou, jsou-li splněny obě zákonné podmínky (vlastnictví a výše restitučního nároku oprávněné osoby).

„Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (§ 100 odst. 2 obč. zák.). Právo vlastníka pozemku žádat soud o rozhodnutí o neoprávněné stavbě podle § 135c obč. zák. se nepromlčuje. Jde o právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí, které neobsahuje hmotně právní nárok vztahující se k žalovanému. Nárok vzniká až v okamžiku, kdy konstitutivní rozhodnutí nabude právní moci. Teprve poté by šlo uvažovat o promlčení. Právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí se může promlčet (nebo prekludovat) jen v případě, že to zákon výslovně stanoví.“

Jelikož ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě nestanoví lhůtu, do které je nutno uplatnit nárok oprávněné osoby na vypořádání dosud nevypořádaných nároků na poskytnutí náhrad dle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. ve výši nejméně 50 % ceny stavby, vyplývá ze smyslu cit. ustanovení, že nárok je u pozemkového úřadu uplatněn včas, pokud se tak stane nejpozději do skončení dokazování o vydání pozemku (srov. slova „…může rozhodnout pozemkový úřad na návrh oprávněné osoby o vydání pozemku i se stavbou“ ).

V případě, že oprávněná osoba zvolí, byť dodatečně, jako způsob vypořádání svých dosud nevypořádaných nároků na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. převodem vlastnického práva ke stavbě na vydávaném pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě, nelze s odkazem na např. § 16 odst. zákona o půdě., jakož i smysl ustanovení § 11 odst. 7 zákona půdě, nárok promlčet, pokud byl uplatněn nejpozději do rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemku, na němž stojí stavba ve vlastnictví povinné osoby či státu.

„V případě, kdy lze s ohledem na postoje účastníků usuzovat na jejich dohodu, že k plnění dojde postupně vydáváním věcí ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě, počíná tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu běžet dnem, kdy povinná osoba dá najevo, že další plnění již poskytovat nebude, resp. svůj závazek považuje za splněný.“ 2)

Uplatnění nároku oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě lze považovat za souhlas oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 16 odst. 5 cit. zákona, tj. souhlas oprávněné osoby s možností vypořádat závazky vůči ní i po tomto termínu, vylučující i promlčení nároku na převod vlastnictví pozemku i se stavbou.

Nárok oprávněné osoby na vydání pozemku i se stavbou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě se samostatně nepromlčuje, neboť se jedná o zvláštní způsob vypořádání vzájemných pohledávek oprávněné a povinné osoby, případně státu převodem vlastnického práva stavby na vydávaném pozemku, ve kterém je promlčení nároku bez promlčení či prekluze dosud nevypořádaných náhrad dle zákona o půdě či zákona č. 42/1992 Sb. vyloučeno.

V řízení o vydání pozemku i se stavbou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě je-vyjma nutné zákonné podmínky vlastnictví budovy a existence nevypořádaných restitučních nároků ve výši minimálně 50% ceny stavby-na místě přihlédnout i ke způsobu odnětí majetku, zda se jedná o odnětí jednostranné či oboustranné, bezúplatné či nikoli, zda byla náhrada skutečně vyplacena, kdy k odnětí došlo, zda v rámci trestního řízení za demokratické motivované jednání, zda náhrada za nevydané pozemky leží v téže obci jako vydávané, jakož i k již existujícímu vlastnictví jiných pozemků oprávněné osoby v daném místě.

Z důvodu, že zákon o půdě nestanoví pro určení ceny vydávané stavby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 7 zákona o půdě jinak, stanoví se cena takto vydané stavby dle ustanovení § 28a cit. zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991 (vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).

V této souvislosti lze zmínit, že je-li vydávaná stavba umístěna v místě, ve kterém je vyloučeno jakékoli zemědělské či lesní využití pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě, např. v intraviálu města, je nutno takový, byť zastavěný pozemek oprávněné osobě vydat, neboť ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě je jako zákonnou výjimku z vydávání pozemků třeba vykládat restriktivně (“nelze bránit tomu, co nelze vůbec vykonávat“).

V souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR č. 34/1993 Sb. rozh. je na místě vydat i takový pozemek, na kterém byla sice po převzetí čs.státu zřízena nová stavba, jinak bránící vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě (stejně dle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), pokud takový pozemek byl již v době převzetí čs.státem prokazatelně zastavěn tzv. hlavní nemovitou stavbou ve vlastnictví původního vlastníka, přičemž pro posouzení charakteru stavby je rozhodný platný občanský zákoník ke dni odnětí.

1) rozsudek Nejvyššího soudu ČR, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 23/2003 Sb. rozh.
2) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002 sp.zn. 28 Cdo 2334/01