Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Finanční náhrada za znárodnění a její vypořádání

Právní rádce č. 2/2002

I. Úvodem

V souladu s nálezem Ústavního soudu ČR (3) je nutno restituční právní předpisy aplikovat a nikoli eliminovat, zvláště tehdy, pokud v procesu tvorby restitučních právních předpisů byla zákonodárcem stanovena diskriminující zákonná podmínka, která v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, jakož i mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, dosud znemožňuje uplatnění majetkových nároků tzv. oprávněných osob jen na základě místa jejich trvalého pobytu.

Restituční právní předpisy, tj. zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, vždy ve znění předpisů pozdějších, nikoli náhodně, důsledně uvádějí termín „nárok“ na místo „právo“; použitím termínu „nárok“ v restitučních předpisech je zdůrazněno skutečné právní postavení tzv. oprávněných osob jako zásadně pravých vlastníků často nezákonně a zločinně odňatých věcí (bez právního důvodu, absolutně neplatné smlouvy, od počátku zrušené výroky soudů apod.), jakož i úplného nevypořádání majetkových nároků nedílně spojených s odnětím věci (neposkytnutí náhrady za znárodnění, nevyplacení přiměřené náhrady za vyvlastnění, stanovení administrativní zjevně neúměrně nízké kupní ceny pro výkup nemovitostí v užívání socialistické organizace apod.). (opačné stanovisko 1)

II. Vybraná judikatura

  1. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.:„Jestliže Ústavní soud zrušuje v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“, pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tento závěr je nezbytný, neboť jinak by v souzené věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených částí ustanovení § 3 odst. 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona č.87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, nebyla garantována. Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.“
  2. „Účinky včas a řádně uplatněné výzvy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zůstávají zachovány také pro nárok podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.“ 2)
  3. „Ústavní soud, vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, má za to, že pokud jde o formulování jednotlivých restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li tedy v § 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: „V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona“, a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst. 3 věta druhá jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak má na mysli zák. č. 87/1991 Sb.“ 3)

III. K finanční náhradě dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Nárok na finanční náhradu dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. mohla do 31.10.1994 úspěšně uplatnit jedině oprávněná osoba s trvalým pobytem na území ČR (ČSFR). Z tohoto důvodu do 31.10.1994 nemohla oprávněná osoba s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) úspěšně uplatnit nárok na finanční náhradu (stejně jako na vydání věcí) ani ve lhůtě 1 roku od právní moci rozsudku o zamítnutí nároku na vydání věci. V případě, že řízení o vydání věci oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) bylo zahájeno před 1.11.1994 a rozsudek zamítající žalobu o vydání věcí (uzavření dohody o vydání věcí) byl vydán po 1.11.1994, počala běžet roční prekluzivní lhůta dle § 13 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. již od právní moci rozsudku, tj. dříve než 8.7.1998.

Restituční nárok oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) na finanční náhradu do 31.10.1994 nemohlo založit ani ustanovení § 13 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb., posunující lhůtu k podání žádosti o finanční náhradu do 1 roku od právní moci rozsudku zamítajícího žalobu na vydání věci (dohody o vydání věcí), neboť žaloba oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) nemohla být do 31.10.1994 pro absolutní neexistenci nároku na vydání věci vůbec úspěšná; z tohoto důvodu tudíž nemohl být dán ani odvozený nárok oprávněné osoby na finanční náhradu. Ustanovení § 13 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. před účinností nálezu Ústavního soudu ČR č. 153/1998 Sb., tj. před 8.7.1998, umožňovalo uplatnit nárok na finanční náhradu osobám s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) jedině tehdy, pokud rozsudek zamítající žalobu na vydání věci byl vyhlášen po 1.11.1994, tj. účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.

IV. K ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb.

Ustanovení § 47 odst.2 zákona č. 92/1991 Sb., účinného od 1. dubna 1991, stanoví: „Svůj nárok je oprávněná osoba povinna uplatnit u orgánu příslušného podle § 10 odst. 1 ke schválení privatizačního projektu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká; tomuto orgánu oprávněná osoba zároveň sdělí, který podnik věc drží. Příslušný fond národního majetku je povinen nárok podle odstavce 1 vypořádat podle časového plánu uskutečnění privatizačního projektu, nejpozději však do jednoho roku ode dne schválení privatizačního projektu.“

Počátek účinnosti zákona č. 92/1991 Sb. i zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako počátek a délka lhůty k uplatnění nároků oprávněných osob s trvalým pobytem na území ČR (ČSFR) dle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i § 47 odst.2 zákona č. 92/1991 Sb. jsou zcela shodné, tj. 1.4.1991, resp. od 1.4.1991 do 1.10.1991.

Nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. i nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. zůstala lhůta k uplatnění nároků oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) ve smyslu ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. dle zvláštního předpisu (§ 47 zákona č. 92/1991 Sb.) nedotčena.

Nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. založil oprávněným osobám s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) lhůtu k vydání věcí dle § 5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. až od 1.11.1994 do 1.5.1995. Pokud jde o nárok oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) na finanční náhradu dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., počala roční lhůta k uplatnění nároku běžet až uveřejněním nálezu Ústavního soudu ČR č. 153/1998 Sb. ve Sbírce zákonů, tj. od 8.7.1998.

Oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) nemohly a dosud nemohou uplatnit nárok na vypořádání jejich restitučního nároku z důvodu odnětí jejich vlastnického práva v rozhodném období podle předpisů o znárodnění z let 1945-1948 ve smyslu ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 92/1991 Sb. Je tomu tak proto, že lhůta k uplatnění nároku na vypořádání náhrady za znárodnění těmto osobám uplynula dříve než nárok mohl být vůbec uplatněn, tj. dnem 1.l0.1991. Výklad soudů (2) o zachování účinků včasné a řádné výzvy k vydání věci i pro uplatnění nároku dle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. se týká jen nároků oprávněných osob s trvalým pobytem na území ČR (ČSFR), neboť ustanovení § 47 odst.2 zákona č. 92/1991 Sb. jednoznačně stanoví konec prekluzivní lhůty k uplatnění nároku stejným způsobem jako u původních lhůt uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb. (§ 5 odst.1, § 5 odst. .5 a § 13 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. v původním znění) a nelze jej výkladem jakkoli měnit.

Oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) musí ve smyslu ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších, podat vůči Fondu národního majetku ČR žalobu o vypořádání jejich nároku s návrhem, aby Ústavní soud ČR zrušil část ustanovení § 47 odst.2 zákona, věta prvá, před středníkem č. 92/1991 Sb. ve slovech: „do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona“. Pokud jde o odůvodnění návrhu na zrušení cit. části ustanovení § 47 odst.2 zákona č. 92/1991 Sb., lze v celém rozsahu odkázat na odůvodnění nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., č. 2/1997 Sb. a č. 153/1998 Sb.

Mám za to, že oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) mohou mimo žaloby vůči Fondu národního majetku ČR s návrhem na zrušení dosud platné diskriminující lhůty obsažené v ustanovení § 47 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb., která a´priori vylučuje nárok těchto oprávněných osob dle ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 92/1991 Sb., aplikovat ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., případně ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Zrušení diskriminující lhůty k uplatnění nároku oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) ve smyslu ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s ustanovením § 47 odst.2 zákona č. 92/1991 Sb., již nyní postrádá jakýkoli praktický význam, neboť privatizace státního majetku dle zákona č. 92/1991 Sb. je až na nepatrné výjimky skončena. Aplikace ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. by byla i po případném zrušení diskriminující 6 měsíční lhůty prakticky vyloučena zejména proto, že:

Mám za to, že nelze-li uplatnit nárok na vypořádání náhrady za znárodnění z důvodu zachování diskriminující lhůty k uplatnění nároku oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČR (ČSFR) dle § 2 odst.3, věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 92/1991 Sb., předem vylučující uplatnění nároku těchto oprávněných osob z důvodu, že lhůta k uplatnění nároku na vypořádání náhrady za znárodnění uplynula dříve, než mohla být vůbec naplněna, jakož i faktické a právní nemožnosti vypořádání nároku dle zákona č. 92/1991 Sb., je třeba postupovat jen podle zákona č. 87/1991 Sb. (nárok nelze pro diskriminující lhůtu a naplnění zákona č. 92/1991 Sb. zásadně aplikovat, a tudíž je na místě výlučně aplikace obecného předpisu, tj. zákona č. 87/1991 Sb.).

Nelze nevidět, že z důvodu masového a účelového zneužívání dekretů a zákonů o znárodňování z let 1945-1948, jakož i počáteční složitosti materie znárodnění, se jen zřídka vyskytují případy, kdy věc skutečně přešla na čs.stát v rozhodném období v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy, natož s vyplacením náhrady za znárodnění. Právně nevídanou situací je potom stav, kdy k témuž okamžiku mají vedle sebe existovat dvě ustanovení téhož právního předpisu stejné právní síly, avšak různého obsahu (účinnost dekretu č. 100/1945 Sb. k 27.10.1945 a „zpětná účinnost“ části zákona č. 114/1948 Sb. ke dni 27.10.1945 bez zrušení původních ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb.) 4)

Za rozpor s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona č. 87/1991 Sb. (stejně i ustanovení § 6 odst.1 písm.o) zákona o půdě) je třeba považovat např.:

  1. nesplnění zákonných podmínek pro znárodnění podniku v závislosti na dekretem (zákonem) stanovené velikosti podniku (počet zaměstnanců, objem výroby apod.) nebo předmětu podnikání,
  2. nerespektování dekretem výslovně určeného rozhodujícího kritéria (důkazu) pro zákonné určení velikosti podniku (např. § 1 odst.2 dekretu č. 100/1945 Sb.-počet zaměstnanců v rozhodných dobách se zjišťuje stavem vykazovaným nositeli veřejného sociálního pojištění). Opačný výklad je zcela nesprávný a nerespektuje jasnou a rozumnou vůli zákonodárce, kterou je pro jednoznačnost a bezrozpornost zjišťování existence znárodnění podniku určit výjimečně jediný rozhodující, relativně nejobjektivnější, důkazní prostředek. Pokud dekret č. 100/1945 Sb. pro určení velikosti podniku ke dni 27.10.1945 stanoví za rozhodující zcela určitý důkaz, nelze znárodnění podniku určit jiným důkazním prostředkem, byť i obsahově správným, s výjimkou např. chybných či falšovaných výkazů veřejného sociálního pojištění apod.,
  3. neprovedení správního řízení dle vlád.nař. 8/1928 Sb. o vyhlášení podniku za znárodněný dle původního znění dekretů o znárodnění, tj. do doby jejich novelizace po 25.2.1948,
  4. nevydání výměru o rozsahu znárodnění, jakož i znárodnění věcí, které výměr o rozsahu znárodnění vůbec neuváděl,
  5. nevynětí nikoli nezbytných věcí ze znárodnění, např. zemědělské pozemky, rodinné domky majitelů znárodněných podniků apod (s výjimkou např. podniků uvedených v § 4 odst.4 dekretu č. 100/1945 Sb.),
  6. provedení zápisu vlastnického práva do pozemkové knihy ve prospěch národního podniku, resp. státu bez výměru o rozsahu znárodnění,
  7. nepodepsání výměru o rozsahu znárodnění příslušným ministrem.


Náhrada za znárodnění nemohla být do 1.12.1948 vůbec poskytnuta (vyplacena), neboť neexistoval prováděcí předpis k poskytování náhrad za znárodnění, kterým se stalo až vládní nařízení č. 253/1948 Sb., o Fondu znárodněného hospodářství; tento předpis byl ovšem zanedlouho zrušen a nenahrazen jiným předpisem (od 1.1.1952 dosud). 5) O případu, že by byla poskytnuta náhrada za znárodnění v období od 1.12.1948 do 31.12.1951, se žádné prameny nezmiňují.

Vyplacením náhrady za znárodnění ve smyslu ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. lze až na literární výjimky prakticky považovat jen vyplacení náhrady původním vlastníkům znárodněného majetku, případně jejich dědicům, na základě tzv. mezivládních náhradových smluv, a to bez ohledu na zjevnou nevýhodnost výpočtu výše těchto náhrad (přibližně 1/10 kmenového jmění). Přestože existují závažné právní pochybnosti o závaznosti mezivládních náhradových smluv za odnětí majetku, zvláště s ohledem na jejich neuveřejnění ve Sbírce zákonů, nelze připustit dvojí plnění z téhož právního důvodu (odnětí vlastnictví) téže osobě, pokud zákon výslovně nestanoví jinak.

Aplikace ustanovení § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. předpokládá, že znárodnění na základě předpisů o znárodnění z let 1945-1948 bylo v rozhodném období vykonáno v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy, tj. znárodněný majetek skutečně přešel do vlastnictví čs.státu, avšak jen bez splnění zákonné povinnosti čs.státu poskytnout (vyplatit) náhradu za znárodnění dle dosud platných dekretů a zákonů o znárodnění.

V případě kumulace restitučních titulů dle § 2 odst.3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. (nevyplacení náhrady za znárodnění) a § 6 odst. 1 písm.k) zákona č. 87/1991 Sb. (znárodnění v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy), případně § 6 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. (převzetí věci bez právního důvodu) je namístě aplikovat ustanovení § 6 odst.1 písm.k), případně 6 odst.2, cit. zákona, neboť se jedná o zjevně závažnější porušení dekretu (zákona) o znárodnění z let 1945-1948, které mnohdy ani nezaložilo pravé vlastnictví čs.státu.

1) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12.1995, č.j. 6 A 19/94 (Soudní judikatura č. 1/99)
2) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.10.1993, č.j. 3 Cdo 35/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1995
3) nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.10.1997 sp.zn. II. ÚS 192/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 129)
4) Chalupa, L: Znárodnění československého průmyslu (Právní rádce č. 2/2001)
5) Chalupa, L.:K otázce náhrady za znárodnění dle § 2 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb., ve vztahu k dekretu č. 100/1945 Sb.(Právní rozhledy č. 3/1997)