Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


Zpětná působnost zákonů o znárodnění

Právní rádce č. 3/2002

I. Úvodem

Problematika pravé zpětné působnosti zákonů o znárodnění novelizující původní dekrety prezidenta republiky, např. č. 100/1945 Sb., provedenou čl.IV § 2 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. (obdobně i u dalších znárodňovacích předpisů) je důležitá nejen pro tzv. vlastnické žaloby původních vlastníků znárodňovaných nemovitostí a náhrady za znárodnění dle dosud platných dekretů a zákonů o znárodnění z let 1945-1951, nýbrž i pro obecný vztah mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní.

V právní praxi je třeba rozlišovat aplikaci nerestitučních právních předpisů od restitučních jako právních předpisů zcela mimořádných, zmírňující následky některých majetkových křivd za období trvání zločinného režimu v letech 1948-1989, kde je v souladu s účelem těchto zvláštních předpisů na místě extenzivní výklad, a obecných právních předpisů.

Respektování rozdělení pravomocí mezi moci zákonodárnou, soudní a výkonnou je základem demokratického právního státu, jejíž účelové porušování je zcela nepřípustné.

Pokud zákon (dekret) stanoví účinnost zákonné normy výslovně určitým datem, nemůže soud v rámci výkladu zákona dojít k závěru, že dotčená norma nabyla účinnosti jindy, než stanoví výslovně zákon, např. ke dni uveřejnění zákona ve Sbírce zákonů.

Obecné soudy nejsou zjevně nesprávným výkladem zákonné normy oprávněny „napravovat“ rozpor zákona s právními normami vyšší právní síly či obecně uznávanými právními zásadami, na kterých je založen právní řád demokratického právního státu.

II. Základní právní úprava

Čl.IV. § 2 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. zní:

Ustanovení čl. I a čl. II, č. 13, 31, 32, 38 a 39, č. 40, pokud se jím mění ustanovení § 22, odst. 1 až 6 a 8 až 10 dekretu č. 100/1945 Sb., č. 41 až 43 a 45 až 47 nabývají účinnosti dnem 1. ledna 1948, ustanovení čl. II, č. 1 až 12, 14 až 30 a 33 až 37, č. 40, pokud se jím mění ustanovení § 22, odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., č. 44 a 48, č. 49, pokud jde o ustanovení § 41, odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., č. 50 a 51 dnem 27. října 1945 a ustanovení čl. II, č. 49, pokud jde o ustanovení § 4l, odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb., a ustanovení čl. III a IV dnem vyhlášení.

Ustanovení čl. II bod 14 zákona č. 114/1948 Sb., účinné od 27. října 1945, zní:

O rozsahu znárodnění podle odstavců 2 až 5 rozhoduje ministr průmyslu, na Slovensku po slyšení pověřence průmyslu a obchodu. Pro řízení a zjištění rozsahu znárodnění neplatí ustanovení vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení).

Článek 95 Ústavy České republiky

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. (odstavec 1 )

Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. (odstavec 2)

III. Vybraná judikatura

Právně účinné rozhodnutí ministra průmyslu podle § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků, je podmínkou pro vyslovení závěru, že určitý majetek podléhal znárodnění podle čl. I zákona č. 114/1948 Sb. Výměr o rozsahu znárodnění byl nezbytný proto, aby bylo najisto postaveno, na které nemovitosti, movitosti, práva, atd. (viz § 4 odst. 2 až 4 dekretu) se znárodnění určitého podniku vztahovalo, a dále i z toho důvodu, že podle § 4 odst. 5 dekretu vyňal ministr průmyslu (na Slovensku v dohodě s pověřencem pro průmysl a obchod) ze znárodnění jednotlivé majetkové kusy, majetkové soubory nebo práva, pokud jich nebylo nezbytně třeba k provozu znárodněného podniku, a ponechal je dosavadnímu vlastníku. Rozhodnutí ministra průmyslu podle § 4 odst. 7 dekretu mělo pouze deklaratorní charakter, k přechodu majetku na stát znárodněním docházelo přímo ze zákona dnem jeho vyhlášení, nicméně právně účinné rozhodnutí ministra průmyslu podle § 4 odst. 7 dekretu představovalo zásadní podmínku znárodnění. Aby totiž o určitém majetku bylo možno učinit závěr, že se na něho vztahuje znárodnění příslušného podniku podle čl. I zákona č. 114/1948 Sb., musí být tento majetek vymezen v tomto rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že znárodňovací předpisy nestanovily přesný rozsah znárodnění a platilo, že znárodněno bylo všechno a pokud některé věci znárodnění nepodléhaly, byly vymezeny negativně, je tedy nesprávný. 1)

Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věci, které v uvedeném rozhodném období přešly na stát, vztahuje i na další případy neuvedené v § 6 odst. 1 tohoto zákona, jež spadají pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (např. převzetím věcí, které nebyly uvedeny ve znárodňovacích výměrech, k němuž došlo v souvislosti se znárodňováním). 2)

Ze závěrů Ústavního soudu, které zaujal v restitučních věcech ( v nálezech sp. zn. III. ÚS 114/93 – č. 23 in svazek č. 1, IV. ÚS 295/95 – č. 27 in svazek 5, III. ÚS 232/96 – č. 142 in svazek 6, III. ÚS 329/97 – č. 12 in svazek č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nichž plyne, že proces zestátnění znárodněním nemohl probíhat jinak, než pod přímou politickou a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra, je možno obdobně vycházet i v řízeních nerestitučních, v nichž jde o posouzení tvrzení, že vady aktů z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný subjekt, byť se jednalo o přechod na základě zákona, ovšem podmíněný splněním všech zákonem požadovaných podmínek (v daném případě legálním dovršením znárodňovacího procesu). Opačný závěr by naopak oslabil postavení soudů při řešení sporů o existenci vlastnictví, což Ústavní soud s ohledem na princip nepromlčitelnosti vlastnického práva považuje za neakceptovatelné, zároveň však považuje za nutné poukázat i na to, že v takovýchto sporech nelze pomíjet uplatňování jiných tradičních
právních institutů, sledujících ochranu eventuálních nabyvatelů sporného majetku. 3)

IV. Zákonná povinnost vydání výměru o rozsahu znárodnění dle § 4 odst.7 dekretu č. 100/1945 Sb. s účinností od 27.10.1945

Proces znárodnění dle dekretů a zákonů z let 1945 až 1951 zahrnoval tyto základní etapy:

  1. vyhlášení podniku za znárodněný příslušným ministrem dle objektivních zákonných kritérií k určité době v závislosti na velikosti podniku nebo předmětu jeho činnosti s účinky doručení uveřejněním v Úředním listě (Úradnom vestniku),
  2. výměr o rozsahu o znárodnění dle § 4 odst.7 dekretu č. 100/1945 Sb. vydaného příslušnými ministrem jako obligatorní podmínky určující v jakém rozsahu byla majetková podstata podniku znárodněna (původně znárodnění v rozsahu nezbytně nutném pro provoz znárodněného podniku s výjimkami, např. § 4 odst.4 dekretu č. 100/1945 Sb., později znárodnění věcí i třetích osob sloužících provozu znárodněného podniku),
  3. výměr o způsobu a poskytnutí náhrady za znárodnění dle § 11 odst.1 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů se splatností náhrady do 6 měsíců od doručení výměru o náhradě či přiznání jiného plnění


Z důvodu, že náhrada za znárodnění podle dosud platných dekretů a zákonů o znárodnění z let 1945-1951 dosud není splatná, přičemž zahájení správního řízení dle § 11 odst.1 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebrání žádná zákonná překážka, jsou právní předpisy o znárodnění „živými“ právními předpisy, které dosud nebyly naplněny a které i nyní zakládají nové právní vztahy, týkající se náhrady za znárodnění dle obecných právních předpisů.

Určení rozsahu znárodnění zahrnující konkrétní věci (např. pozemky, budovy) bylo zákonem svěřeno jen do pravomoci příslušného ministra ve formě individuálního správního aktu a nikoli národního podniku, do kterého byla majetková podstata znárodněného podniku začleněna, či soudu, případně nepříslušného správního orgánu. Stanovením pravomoci správního orgánu a formy rozhodnutí o rozsahu znárodnění se mělo a má předejít sporům o tom, která věc byla skutečně znárodněna, tj. která sloužila provozu znárodněného podniku, která věc byla nezbytně nutná pro provoz národního podniku apod. Nebyl-li výměr o rozsahu znárodnění dle § 4 odst.7 dekretu vydán, byť dodatečně, jedná se o převzetí věci bez právního důvodu, tj. bez individuálního správního aktu jako nezbytné podmínky jejího znárodnění ke dni účinnosti dekretu či zákona.

V případě, že nebyl vydán výměr o rozsahu znárodnění dle § 4 odst.7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá soud např. v řízení o vlastnictví takto převzaté konkrétní věci pravomoc rozhodnout o tom, zda odňatá věc přešla do vlastnictví čs.státu, tj. zda byla či nebyla znárodněna.

Zpětná účinnost čl. II bodu 14 zákona č. 114/1948 Sb. byla mimo jiné přijata proto, že vyhlášení znárodnění dle původního znění dekretu č. 100/1945 Sb. prakticky nebylo provedeno dle správního řádu č. 8/1928 Sb., nýbrž mimo něj, takže toto všeobecné a zcela zásadní pochybení při znárodňování, vyvolávající nicotnost všech vyhlášek o znárodnění podniků
vydaných od října 1945 do května 1948, se zákonodárce zpětnou účinností ke dni 27. října 1945 snažil zhojit.

V případě, že zákon či mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu České republiky, je v rozporu s ústavním pořádkem, např. čl.IV § 2 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. stanovící zpětnou účinnost ke dni 27.10.1945, je ústavní povinností obecného soudu při projednání konkrétní věci předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu, a to bez ohledu na přesvědčení soudu, zda se jedná o „mrtvý“ či „živý“ právní předpis a bez ohledu na to, jaké právní následky má v dané věci uveřejnění nálezu Ústavního soudu o zrušení zákona či jeho části ve Sbírce zákonů. Tímto způsobem Ústavní soud za pomoci obecných soudů aktivně přispívá k právní čistotě právního řádu a k souladu platných zákonů s Ústavou a zavazujícími mezinárodními smlouvami. Podstatou demokratického právního předpisu je i skutečnost, že jeho součástí nejsou jakékoli zákonné normy, které jsou v rozporu s platným ústavním pořádkem, např. některé dekrety z roku 1945.

Soud je dle čl. 95 odst.1 Ústavy vázán mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a zákonem, tj. i čl. IV. § 2 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb., výslovně stanovící zpětnou účinnost ustanovení § 4 odst.7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Má-li soud v konkrétním soudním řízení za to, že zpětná účinnost ustanovení čl. II bod 14 zákona č. 114/1948 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem, nemůže rozhodnout proti jednoznačnému a výslovnému znění platného zákona o zpětné účinnosti zákonné normy, nýbrž v takovém případě musí věc předložit Ústavnímu soudu s návrhem dle ustanovení § 64 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na zrušení č. IV § 2 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. ve slovech „dnem 27. října 1945″. V žádném případě soud nemůže výkladem zasáhnout do zákonodárné moci tím, že sám dojde k závěru, že ustanovení čl.II bod 14 zákona č. 114/1948 Sb. nabyl účinnost až účinností zákona č. 114/1948 Sb.

Obecné soudu jsou v soudním řízení oprávněny i povinny řešit „střet“ mezi platnou zákonnou normou a obecně uznávanou právní zásadou o nepřípustnosti pravé zpětné působnosti jedině předložením sporné věci k posouzení Ústavnímu soudu s návrhem na odstranění vadné, protiústavní, zákonné normy z platného právního řádu; tímto způsobem, který na základě Ústavy výjimečně prolamuje rozdělení mezi mocí soudní a zákonodárnou, derogací protiústavní normy soudní moc aktivně přispívá ke zdokonalení právního řádu a jeho souladu s ústavním pořádkem. Výklad soudů o existenci tzv. „mrtvých“ a „živých“ zákonných norem a z toho vyplývající nadbytečnosti zrušení některých „mrtvých“ zákonných norem, např. dekretů a zákonů o znárodnění, je zpravidla jednoduchou právní výmluvou orgánu státu, aby se soud, v zájmu prioritních politických a ekonomických zájmů státu, vyhnul zákonnému vyřešení sporné věci.

1) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.3.2000 č.j. 33 Cdo 1507/98 (in. Soudní rozhledy č. 2/2001)
2) stanovisko Nejvyššího soudu ČR č. 34/1993 Sb. rozh.
3) nález Ústavního soudu ČR ze dne 8.4.1999 sp.zn. IV. ÚS 163/98 (in. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 14, nález č. 64)