Advokátní kancelář JUDr. Luboš Chalupa

Naše specializace:

Pozemkové právo včetně sporů o duplicitního vlastnictví
a vydržení, rozvodové právo včetně vypořádání společného
jmění manželů, bytové právo, dědické právo

Hledat v článcích

Vyberte kategorii:
Hledaný výraz:         

Nejnovější články


Nejčtenější články


K otázce započtení oprávněné držby dle § 134 odst.3 občanského zákoníku

I. Úvodem

Účelem institutu vydržení vlastnictví je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav oprávněné nepřetržité držby cizí věci oprávněným držitelem, který je po stanovenou dobu objektivně přesvědčen o svém domnělém vlastnickém právu, se stavem právním.

V případě střetu práv a povinností pravého vlastníka věci a oprávněného držitele věci má jednoznačně přednost pravý vlastník jako nositel nejsilnějšího práva k věci, které je nadto výslovně chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána.

Listina, jakož i mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, jsou spolu s Ústavnou nejenom právními normami nejvyšší právní síly, nýbrž i právními normami důležitými pro výklad jednotlivých ustanovení obecných zákonů, např. o ochraně vlastnického práva.

Výklad ustanovení § 134 odst.3 ObčZ o započtení oprávněné nepřetržité držby vykonávané právnickými osobami a fyzickými osobami k určitým věcem, jejichž vydržení bylo od 1.4.1964 do 31.12.1991vyloučeno, je jednou z nejdůležitějších právních otázek řešenou právní teorií a praxí od roku 1992.

Ústavní povinností zákonodárce je chránit konstituované vlastnické právo i tím, že zákonem nestanoví jako jednu ze dvou zákonných podmínek pro pozbytí (nabytí) vlastnického práva započtení oprávněné nepřetržité držby před účinností novely zákona, který jí do té doby výslovně vylučoval, bez stanovení přiměřené lhůty na ochranu práv vlastníků věcí.


II. Vybraná judikatura

  1. „Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1.1.1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že § 872 odst.6 ObčZ se zabývá pouze případy, v nichž šlo o držbu pozemků v soukromém (nikoli osobním) vlastnictví, a že na držbu státních pozemků toto ustanovení nedopadá, je však nutné konstatovat, že toto zákonné ustanovení je nadbytečné, že deklaruje pravidlo, které vyplývá z podstaty věci, a že jeho zařazení do zákona nelze vykládat tak, že by vylučovalo započtení vydržecí doby v jiných případech než v těch, kdy občan nabyl v důsledku oprávněné držby právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. “ 1)
  2. „Vlastnické právo k pozemku vydržením nabude osoba, která kdykoli po 1. lednu 1992 splní podmínky vydržení, stanovené § 134 ObčZ; při posuzování těchto podmínek je třeba přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. lednem 1992. Dovolací soud nesdílí názor, že by v tomto případě šlo o pravou zpětnou působnost zákona, která je v zásadě nepřípustná. O takový případ by totiž šlo jen tehdy, pokud by zákon stanovil, že vlastníkem se stal oprávněný držitel pozemku ke dni, ke kterému splnil náležitosti vydržení i v případě, že by tento den předcházel dni nabytí účinnosti zákona (v daném případě by šlo o den, předcházející 1. lednu 1992); v projednávané věci by to znamenalo, že dnem 1. ledna 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., by se žalobce stal zpětně ke dni, k němuž splnil nově stanovené podmínky vydržení, vlastníkem pozemku, který měl v držbě.“ 2)

III. Právní závěry

Vydržení je jedním ze způsobů nabytí vlastnického práva upravených v ustanovení § 132 až § 135c ObčZ (§ 111 až § 129 zákona č. 141/1950 Sb.).

Uplynutí stanovené vydržecí doby je stejně jako existence nepřetržité oprávněné držby po tuto dobu obligatorní zákonnou podmínkou pro nabytí vlastnictví vydržením.

Nabytí vlastnictví vydržením je ze strany dosavadního vlastníka věci zákonným důvodem zániku jeho pravého vlastnického práva v důsledku nepřetržité oprávněné držby oprávněným držitelem po stanovenou dobu a nečinnosti vlastníka věci proti zásahům do jeho základních vlastnických práv (zejména držby věci a pobírání užitků), jakož i povinností (např. placení daní, poplatků).

Nároky vzniklými z právního vztahu mezi pravými vlastníkem věci a oprávněným držitelem věci ve smyslu ustanovení § 868 ObčZ je na straně pravého vlastníka věci nárok na držbu věci (vydání věci) a na straně oprávněného držitele věci nárok na plody a užitky po dobu oprávněné držby, jakož i nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení, s výjimkou obvyklých nákladů souvisejících s údržbou a provozem.

Občanský zákoník účinný od 1.4.1964 do 31.3.1983 (účinnost zákona č. 131/1982 Sb.) nabytí vlastnictví vydržením vůbec neupravoval, tj. nabytí vlastnictví vydržením v tomto období bylo vyloučeno.

Občanský zákoník účinný od 1.4.1983 do 31.12.1991 upravoval nabytí vlastnictví vydržením takto:

  1. nabytí ve prospěch právnických osob vůbec neumožňoval
  2. nabytí ve prospěch fyzických osob (občanů) vylučoval u věcí v soukromém vlastnictví včetně pozemků, věcí z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věcí, ke kterým měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.


Ustanovení § 1 odst.1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (v období 8.2.1991-31.12.1992 se silou ústavního zákona, od 1.1.1993 dosud se silou zákona), kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon ČSFR, stanoví, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod.

Ustanovení § 1 odst.1 zákona č. 23/1991 Sb. je obecný zákonným pravidlem (příkazem) zákonodárci i soudům pro tvorbu a výklad vnitrostátních právních předpisů tak, aby byly v plném souladu s Listinou.

Podle článku 11 odst.1 Listiny účinné od 8.2.1991: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Konstituovaným vlastnictvím věci ve smyslu čl. 11 Listiny je třeba rozumět pravé (skutečné) vlastnictví a nikoli vlastnictví neoprávněně zapsané v katastru nemovitostí.

Započtení oprávněné držby ve smyslu ustanovení § 134 odst.3 ObčZ i před 1.1.1992 ve prospěch právnických osob nebo ve prospěch fyzických osob k věcem, které občanský zákoník účinný od 1.4.1964 do 31.12.1991 z nabytí vlastnictví vydržením výslovně vylučoval, je pravou zpětnou účinností zákona a nikoli nepravou zpětnou účinností.

Vylučuje-li dosavadní ustanovení občanského zákoníku výslovně nabytí vlastnictví vydržením určitými osobami nebo k určitým věcem, přičemž novelizující ustanovení občanského zákoníku jednu ze dvou zákonných podmínek pro vydržení, tj. započtení oprávněné držby těchto vyloučených osob či k těmto vyloučeným věcem, zpětně naopak přikazuje, jedná se o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost zákona, pokud zákonodárce na ochranu dosavadního vlastnictví nestanovil přiměřenou lhůty od účinnosti zákona na jeho ochranu, např. neuplynutím vydržecí doby do 1 roku od účinnosti zákona.

Ústavně konformní výklad ustanovení § 134 odst.3 občanského zákoníku účinného od 1.1.1992 je ten, že do vydržecí doby nelze započítat oprávněnou nepřetržitou držbu vykonávanou od 1.4.1964 do 31.12.1991 právnickými osobami u všech věcí, jakož i oprávněnou nepřetržitou držbu fyzických osob u věcí v soukromém vlastnictví včetně pozemků, věcí z majetku v socialistickém vlastnictví a věcí, ke kterým měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. V opačném případě bylo ústavní povinností zákonodárce, aby v případě započtení oprávněné nepřetržité držby právnickými osobami nebo k věcem, jejichž nabytí vydržením bylo do 31.12.1991 výslovně vyloučeno, i před 1.1.1992, v přechodném ustanovení občanského zákoníku současně stanovit, že vlastník věci může v přiměřené lhůtě po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. uplatnit své nároky a dosáhnout tak přerušení běhu vydržecí doby.

Společenský zájem na tom, aby tzv. nedoložené právní vztahy byly co nejdříve uvedeny do souladu se stavem faktickým musí zákonodárce ve smyslu ustanovení § 1 odst.1 zákona č. 23/1991 Sb. s odkazem na čl. 11 Listiny korigovat přechodným ustanovením občanského zákoníku, které na ochranu dosavadního vlastnictví věci stanoví, že vydržecí doba doba neskončí dříve než uplynutím přiměřené lhůty od účinnosti novely zákona.

Ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění předpisů pozdějších, stanoví zákonnou vyvratitelnou domněnku oprávněné držby nemovitostí osobami, jejich vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno po 1.1.1993.

Ustanovení § 872 odst.6 ObčZ se týká jen těchto pozemků, a to:

  1. do 31.12.1991 byly ve státním (socialistickém společenském vlastnictví) a současně
  2. podle územních plánů nebo územních rozhodnutí byly určeny jen k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek


Započtení nepřetržité oprávněné držby k pozemkům dle ustanovení § 872 odst.6 ObčZ je věcně odůvodněno vznikem nároku oprávněného držitele na uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku (převoditelné a děditelné majetkové právo), státním vlastnictvím pozemků, účelem užívání pozemku pro osobní potřebu, to vše v souladu s veřejným zájmem (územními plány či rozhodnutími). Z těchto důvodů lze považovat možnost započtení oprávněné držby k těmto pozemkům i před 1.1.1992 ve prospěch oprávněných držitelů za ústavně konformní, a to na rozdíl od započtení držby dle § 134 odst.3 ObčZ.

K započtení oprávněné nepřetržité držby i před 1.1.1992 právního předchůdce dle § 872 odst.6 ObčZ k pozemku, kde na základě předpisů účinných do 31.12.1991 bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, je nezbytné, aby oprávněný držitel právo na započtení vydržecí doby uplatnil (srov. …může si započítat…). K započtení oprávněné držby právního předchůdce dle § 872 odst.6 ObčZ nedochází ex offo, jak je tomu při aplikaci § 134 odst.3 ObčZ.

Oprávněným držitelem věci ve smyslu ustanovení § 130 odst.1 ObčZ, § 145 zákona č. 141/1950 Sb. a § 326 o.z.o. není zpravidla osoba, která vlastníkovi věci neuhradila cenu (náhradu) za úplatný převod (přechod) vlastnictví věci. Taková osoba se nemůže dovolávat své dobré víry, kterou zpravidla vylučuje nesplnění její základní povinnosti nabyvatele, tj. úhrada ceny věci. Nelze se současně dovolávat oprávněné (poctivé) držby a současně neuhradit vlastníkovi cenu (náhradu) za věc. Oprávněná (poctivá) držba tudíž zásadně předpokládá splnění základní povinností účastníků právního vztahu, na základě kterého se převádí (přechází) vlastníctví z vlastníka na jinou osobu.

Nepřípustnou pravou zpětnou účinností zákona je i započtení oprávněné nepřetržité držby věci před účinností zákona, který vydržení dosud vylučoval tak, že k pozbytí vlastnictví může dojít i dnem samotné účinnosti zákona bez stanovení jakékoli právní ochrany vlastnictví, např. stanovením přiměřené lhůty od účinnosti zákona, kdy dojde k uplynutí vydržecí doby započaté zpětně.

Jelikož konstituované (pravé) vlastnictví věci bylo ke dni platnosti i účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. výslovně chráněno § 1 odst.1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. i čl. 11 Listiny, nelze ustanovení § 134 odst.3 ObčZ vykládat tak, že do vydržecí doby se započte i doba, po kterou měl oprávněný držitel věc v oprávněné držbě i před 1.1.1992, pokud zákon výslovně nestanoví jinak, např. § 872 odst.6 ObčZ.

Nepřípustnost pravé zpětné účinnosti zákona vyžaduje, aby z odůvodněných důvodů, např. uvedení faktického stavu do souladu se stavem právním, nemohlo dojít k pozbytí vlastnictví věci již dnem účinnosti zákona bez toho, aby vlastník věci neměl reálnou možnost v přiměřené lhůtě využít obvyklé instituty ochrany svých práv. V této souvislosti nelze přehlédnout, že 15 denní doba mezi nabytím platnosti a účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. z podstatné části připadla na soboty, neděle a sváteční dny včetně 1. dne účinnosti cit. zákona.

1) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.1998, sp.zn. 22 Cdo 2273/98 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000, č. 50)
2) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.1.1999, sp.zn. 22 Cdo 1193/98 (Právní rozhledy č. 6/1999, str. 331-333)

JUDr. Luboš Chalupa